Porody doma vs. porody v nemocnici

Již několik let zvědavě sleduji různé diskuze a spory na téma porod doma ,respektive tzv. "přirozený porod", versus tzv. "klasický" porod v porodnici. Od okamžiku, kdy jsem se začal při prvním těhotenství mé ženy zajímat o skutečnosti kolem porodů u nás, mě tato debata docela fascinuje. A možná ještě víc než fascinuje, mě provokuje. Provokuje mě k tomu, abych se o toto téma poměrně aktivně zajímal a pokoušel se zjistit, o co tady vlastně opravdu jde.

***

Pokud jste si ihned na začátku položili otázku, která se může nabízet: "Na čí straně vlastně je?" pak vězte, že Vám na ní po upřímné úvaze sám jednoznačně neodpovím.

Jsou tu vlastně vůbec nějaké strany?

Tedy - pokud jsem připustil existenci sporu, musím logicky připustit i teoretickou existenci oponujících si stran. Pojmenuji tedy dva potenciální extrémní protipóly tohoto sporu. Ty, kteří považují možnost nechat matku rodit doma bez lékařské pomoci za neakceptovatelný hazard na jedné straně a ty, které považují za srovnatelný hazard nechat matku rodit v neosobním a nevyzpytatelném prostředí českých porodnic na straně druhé.

Já osobně jsem původně chtěl při pohledu na celou věc zůstat zcela objektivní. Tak moc jsem chtěl zůstat objektivní, až jsem si postupně uvědomil, že možná kořenem celého problému je právě to, že tak intenzivní a intimní životní událost jakou je právě porod dítěte lze jen velmi těžko objektivizovat.

Porod je hluboce subjektivní záležitost každého jedince, kterého se ten který konkrétní porod týká. Je to možná skoro jako kdybych chtěl objektivizovat chuť k jídlu. Těžko lze o nějaké chuti obecně říct, že je dobrá, nebo špatná. Vždy se najdou jedinci, kteří tu stejnou konkrétní chuť nějakého jídla budou považovat za nejlepší na světě a jiní zůstanou neutrální, či se budou dokonce zhnuseně odvracet.

Usedneme k jídlu, zhodnotíme ho pohledem, přičichneme, zeptáme se možná kuchaře co použil za ingredience. Poté se teprve svobodně rozhodneme jestli takové jídlo vůbec ochutnáme a posléze, jestli nám takové jídlo skutečně chutná nebo ne. Lidé naše rozhodnutí budou v drtivé většině respektovat. Je to přirozené, aby člověk projevil svůj názor a podle něho se zachoval. Málokdo se odváží někomu nutit nějaké jídlo, když vidí, že mu zjevně nechutná. V jídle je přece cílem spokojeně najedený člověk a říká se: "Proti gustu žádný dišputát." Proč si to samé lidé často neřeknou, když jde o porody?

A tak mě má snaha o objektivitu a následné zjištění jak moc jsem já sám ve skutečnosti subjektivně zaujatý přivedla až k názoru, že spory kolem porodů jsou asi především o svobodě. Lépe řečeno o častých a smutných pokusech o omezování svobody schovávaných většinou zbaběle za pokrytecké hájení zájmů malých nevinných miminek. Že tyto spory jsou nejspíš o možnosti svobodné individuální volby různou měrou omezované nejčastěji strachem, touhou po moci a v neposlední řadě asi i mocí peněz.

***

Já sám jsem dnes otcem dvou dětí. Jedno se narodilo v porodnici a druhé se narodilo doma. Jak se vůbec stalo, že jsem se dobrovolně účastnil něčeho tak "riskantního" jako je porod doma?

Dalo by se říci, že celý můj život až do doby, kdy byla počata naše první dcera, jsem žil v představě, že výhradní porody v porodnici jsou pozitivním výsledkem civilizačního pokroku. Porody doma jsem považoval za jakousi hrůznou středověkou minulost. V mých představách o porodech doma (založených nejspíše pouze na několika filmových scénách) figurovala depresivní atmosféra ponurého přítmí se svíčkami, vyčerpávající běh v dešti pro nejbližší porodní bábu a zoufalá potřeba horké vody a čistých prostěradel. Krom toho jsem si asi představoval, že přežití obou, matky i dítěte, bylo spíše zázrakem.

Je pravda, že o porodu jako takovém jsem měl tehdy maximálně omezenou představu a vůbec jsem nějak nezkoumal fakt, že lidstvo se úspěšně rozmnožovalo fyziologickými porody po tisíce let. Zkrátka jsem si představoval, že chytří páni doktoři nás v touze po lidském dobru zachránili od všech špatných okolností porodů v minulosti. Maminku hezky v době porodu pohodlně odveze sanitka do nemocnice a tam už je v bezpečí. Poté, co se jí v jejím zájmu zakáže jíst a pít, se rozběhnou kontrakce a sestřičky jí láskyplně nabádají, aby nekřičela, pro změnu prý v zájmu ostatních rodiček. Pak si lehne na porodní lůžko s roztaženýma nohama, aby se jí co nejlépe rodilo, bude se řídit instrukcemi pana doktora, který ví nejlépe jak se rodí miminko a porodí tak bezpečně v oslnivé záři reflektorů zdravé miminko. To se jí musí v zájmu jeho zdraví hned vzít, pořádně umýt, naočkovat, změřit, zvážit a mamince se přiveze jenom občas na kojení, aby se zkušené sestřičky mohly ve zbývající době starat o jeho zdraví a bezpečí, protože maminka to zatím moc neumí. Tatínek mezitím buď čeká na chodbě, až mu sestřička přijde oznámit, co se mu narodilo, nebo dokonce v lékařském plášti s rouškou sleduje na místě to, z čeho se mu akorát dělá špatně.

Oddaně jsem přijímal všechny aspekty tohoto systému s důvěrou, že jsou zaručeně to nejlepší pro maminku a její miminko.

Pak přišlo těhotenství mé ženy a já především její zásluhou začal pochybovat o tom, jestli můj pohled na věc byl zcela přesný. To mě vedlo k postupnému shromažďování konkrétnějších informací a já si teprve tehdy začal trochu ujasňovat, co to vlastně znamená těhotenství a následný porod a jak se k nim u nás v Čechách přistupuje.

Čím více faktů jsem se dozvídal, tím více jsem pomalu zjišťoval, jak jsem byl hloupý a jak moc jsem byl v mnoha věcech svou nevědomostí a naivně oddanou důvěrou v lékaře oklamán. Pamatuji se, že ten zásadní zlom, který mě motivoval k tomu, abych se začal více sám zajímat o skutečná fakta kolem porodu, byl možná okamžik, kdy jsem se dozvěděl pravdu o rodící poloze matky. Já jsem celou tu dobu předtím opravdu žil v naprostém přesvědčení, že matky leží při porodu v nemocnicích na zádech s roztaženýma nohama položenýma na stojanu především proto, že je to PRO MATKU nejvhodnější poloha k porodu. Nepřeháním, řeknu-li, že jsem byl téměř konsternován, když jsem zjistil, že tato poloha je pro matku při porodu docela nepřirozená, nepohodlná a hlavně ve většině případů fyziologicky zcela nevhodná a přistupuje se k ní téměř výhradně proto, že je nejpohodlnější PRO LÉKAŘE, který u porodu asistuje.

To mě opravdu zarazilo. Proč by měl lékař pouze na základě svého pohodlí trvat na něčem, co je pro matku o tolik složitější v již tak dostatečně namáhavé situaci, jakou porod určitě je? Jak jsem již zmínil, tohle rozčarování mé velice naivní představy mne silně motivovalo, abych si prověřil další náležitosti celého toho někdy až "továrního" systému, kterému jsem do té doby automaticky důvěřoval, že jedná pouze v zájmu dítěte a matky.

Začal jsem tak odhalovat řadu dalších nelogických bezohledností, od nesmyslně silného osvětlení při porodu, přes zákazy jídla a pití, rutinní nástřihy hráze, mnohdy zbytečnou medikalizaci v průběhu porodu až po podezřele vysoké počty císařských řezů nebo třeba zcela zbytečné a traumatizující odloučení dítěte od matky po porodu. Také urychlování porodu různými chemickými látkami, jsem si myslel, že je činěno především v zájmu dítěte. Když jsem však pročítal různé studie o tom, jak vlastně fyziologicky probíhá porod a o tom jak ho nejspíše vnímá dítě, došlo mi, že chemický zásah do přirozeného průběhu porodu logicky nemůže mít často se zájmy dítěte mnoho společného. Ale kdyby měl každý doktor čekat třeba 15 hodin než si dítě samo s pomocí matky svým tempem najde průchod porodními cestami, to by se učekal. No tak tam holt rodičce šoupne pár jednotek oxytocinu a ono to bude za pár desítek minut hotové. To, že dítě v tu chvíli zažívá možná jednu z největších hrůz svého života, když ho někdo začne násilím tlačit ven, to stejně není vidět, tak co? Na sál potřebují další hekající dámy, tak honem honem.

Ne že by se ze "zbytečného" urychlování porodů dali vinit pouze lékaři. Řada takových urychlení se děje jistě i na přání samotné matky rodičky a v tom případě nelze namítat mnoho proti. Snad jen, že by mne zajímalo kolik takových žen má alespoň hrubou představu o tom, co ten který zákrok skutečně dělá s lidským tělem a jak ho potenciálně může vnímat rodící se dítě.

V té době jsem si zároveň četl řadu autentických výpovědí matek odrodivších v českých porodnicích. Část z nich popisovala své porody jako absolutně traumatizující životní události líčící zážitky často mnohem otřesnější, než jsem si kdy dokázal představit ve svých démonizovaných představách o středověkých porodech doma. Zážitky, které se neodehrávaly ve špíně potemnělých chatrčí, ale horory probíhající přímo mezi zářivkami osvětlujícími sterilní zdi našich nemocnic. Ač šlo mezi těmito smutnými příběhy někdy i o komplikované porody, komplikace zpravidla nebyly zdrojem těch nejhorších zkušeností. Zdrojem byly v drtivé většině automatizované a neosobní postupy prováděné bez ohledu a respektu na aktuální pocity a přání rodičky nacházející se v tak intimních chvílích ve zcela neznámém a cizím prostředí.

Já jsem možná od přírody příliš velký idealista, ale po přezkoumání všech základních prvků systému českého porodnictví jsem si přišel jak praštěný palicí. Z nadpřirozených doktorů hrdinů se rázem stali úplně obyčejní lidé, kteří si v mnoha případech buď zcela prostě zjednodušují svou práci, nebo zasahují často zbytečně tam, kde poměr nežádoucích účinků zákroku versus minimalizace rizika může být více než sporný. Byl jsem rozčarovaný a částečně probuzený ze své asi až směšné naivity. Z celého toho systému jsem cítil jakousi neosobní až komunisticky totalitní zkostnatělost a iracionalitu.

***

V tomto místě možná nastala chvíle, abych se stručně vyjádřil ke svému vztahu k moderní medicíně, aby nedošlo ke zbytečným nedorozuměním.

Tak v prvé řadě věřím v intelekt a vývoj člověka. Věřím, že člověk má používat svou inteligenci k tomu, aby neustále vědecky zkoumal svět kolem sebe a snažil se mu logicky a empiricky porozumět. Zároveň však věřím, že aby mohl být jakýkoliv nový směr opravdu úspěšný, nesmí zcela popírat staré tradice a osvědčené postupy. Naopak věřím, že jakékoliv nové myšlenky a hodnocení nových objevů by měly plně respektovat tradiční principy a snažit se nové uvést se starým do vzájemného dialogu. Proto v případě medicíny oceňuji jakoukoliv snahu navazovat na předchozí tradiční směry zkoumající zdraví člověka a spolupracovat s nimi.

V druhé řadě chci říct, že si nesmírně vážím a hluboce se klaním před každým člověkem, který vystuduje medicínu a svůj život zodpovědně zasvětí svému oboru. Avšak současně tvrdím, že stát se lékařem je natolik zodpovědná a náročná záležitost, že možná není pro každého, kdo dokáže vystudovat lékařskou fakultu. Je pouze a jedině zodpovědností každého lékaře, aby dokázal rozpoznat, zda skutečně má na to, co odpřísáhl v lékařském slibu při promoci. Každý lékař musí zodpovědně zvažovat, zda u něj převládá skutečná touha pomáhat lidem nad osobními ambicemi a osobní ješitností. Slyšel jsem mluvit jednoho poměrně známého českého chirurga o tom, co mu řekl jeho oblíbený profesor při rozloučení po promoci. Ptal se ho: "Víte pane kolego, co je při vaší profesi nejdůležitější?"

Čerstvý chirurg chvíli přemýšlel a pak řekl: "Píle?"

"Ne, ne. Nikoliv. Je to skromnost, pane kolego, skromnost."

Popis tohoto rozhovoru mi zní v hlavě pokaždé, když vidím jakékoliv zbytečně arogantní a namyšlené chování nějakého lékaře. Obzvláště mi to přijde až smutně směšné, když je to v situaci, kdy pacient chce dle svých pocitů diskutovat lékařův názor.

Mám pocit, že možná právě české porodnictví skromnost často postrádá a suverénně a nafoukaně se snaží prosadit svoje názory bez respektování toho, co si myslí pacienti, respektive pacientky (i když je dost sporné označovat zdravou rodící matku jako pacientku).

Uznávaný český hematolog Vladimír Koza se v jednom rozhovoru o lékařích (tudíž i o sobě) vyjádřil: "Znají jen toho člověka a ještě pouze kousek a kdo ví, jestli dobře." Takového střízlivého a otevřeného pohledu si dokáži nesmírně vážit u každého doktora, který ho je schopen projevit. Je to asi jistý důkaz toho, že si vědec udržuje potřebný nadhled, jenž je dle mého názoru pro jakoukoliv vědeckou profesi zcela nezbytný.

Ovšem znovu připomínám - nejsem nikdo, kdo by snad zatracoval porodnictví jako takové, nebo dokonce chtěl zrušit porodnice. Jsem samozřejmě velmi rád, že něco takového existuje. Díky medicíně lze bezpochyby v mnoha případech minimalizovat rizika, které ještě před sto lety znamenaly skutečnou hrozbu pro matku či její plod. V žádném případě netvrdím, že zákroky jako nástřih hráze, klystýr, tlumení bolesti pomocí léků, chemické urychlení porodu nebo třeba i ona poloha rodičky na zádech nemají vůbec žádné opodstatnění. Věřím, že většinu z nich vymyslel někdo s dobrým úmyslem vyřešit opravdový problém. Tady nejde o to, že takové věci existují a jsou k dispozici. Tady jde o to kdy, proč a jak se skutečně používají. Tady jde o to jestli neexistuje velká řada případů, kdy jsou takové věci zcela zbytečné a mohou naopak celou situaci porodu paradoxně komplikovat. Jestli náhodou neexistuje velká řada případů, kdy je matka s dítětem zcela zdravá a nemocniční prostředí a lékaře při porodu nemůže nechat pouze jako zálohu pro případ komplikací?. Tady jde o to jestli se musí z každé rodičky a jejího dítěte ihned automaticky dělat potenciálně nemocný subjekt, který potřebuje nutně přítomnost v nemocnici.

Už slyším tu lavinu argumentů o nepředvídatelnosti a zákeřné rychlosti komplikací při porodu. Argumentů o tom, že nemá cenu hazardovat se zdravím dítěte a matky… Inu musím se přiznat, že mě až překvapuje jak často strana vznášející podobné argumenty zpravidla umlká poté, co se místo obecných řečí začne diskutovat o konkrétních věcech. Jaké jsou ve skutečnosti ony komplikace, které nelze například se zkušenou porodní asistentkou při porodu doma předvídat natolik dopředu, aby se stačilo v případě potřeby dojet do nejbližší porodnice? Jaká je skutečná míra rizika? Proč ve skutečnosti pouze v porodnictví existuje takovýto ostentativně protektivní přístup? Provozujeme-li třeba nějaký náročnější sport, také nám nikdo nenutí, abychom k němu rovnou přizvali lékařskou asistenci, kdyby byla náhle potřeba ač skutečné riziko může být zcela srovnatelné s tím u porodu zdravé ženy.

Tedy v žádném případě jsem si nikdy nemyslel, že porod doma je bez rizik. Reálná rizika existují. Ovšem zcela odmítám masově rozšířenou a ohromně bludnou představu, že porod přímo v porodnici je o tolik mnoho bezpečnější. Porod v porodnici přináší spoustu mnohdy zcela odlišných rizik, o kterých se mnoho nemluví. Rizik, které mohou být naopak třeba u porodu doma mnohem menší.

Objektivní pravda je podle mne taková, že porod jako takový je riziková a dopředu nenaplánovatelná záležitost. Rizika jsou vždy, ať se porod odehrává kdekoliv a kdykoliv. A bylo by na velmi divokou diskuzi a především množství seriózních výzkumů stanovit objektivně o co nebezpečnější je rodit doma než v porodnici.

Tak podle čeho se tedy rozhodnout co je lepší?

***

A to jsem právě zpět u kořenu celého problému, tak jak jsem ho nastínil na začátku tohoto textu. Zcela základní otázka totiž nezní "Na základě ČEHO rozhodnout?" Ona zcela základní otázka totiž zní: "KDO se má rozhodnout?" Má to být lékař? Má to být zákon? Má to být veřejné mínění? Má to být otec dítěte, nebo jeho prarodiče? Nebo to má být ona těhotná matka, která se tu nešťastně a odevzdaně vznáší uprostřed celého sporu?

Několikrát v mém životě jsem měl chuť udělat něco, na co mé blízké okolí reagovalo s údivem či odmítavě. Cítil jsem ten odmítavý a zdrženlivý postoj svého okolí a to nejen v hláškách jako "To tě obdivuju - já bych do toho nešel," "Neblázni, to je moc riskantní" "Jsi šílenec - to přece není normální," "No nevím - určitě víš co děláš?" nebo dokonce kalibr nejtěžší "To nemůžeš! To přeci nejde!"

Možná v několika situacích jsem vše přehodnotil a nakonec se intuitivně rozhodl to neudělat a bylo to tak v pořádku. V několika situacích mi však má intuice velela natolik silně, že jsem se přemohl k rozptýlení strachu a pochyb a vrhl jsem se do toho - vždy to nakonec šlo a snad nikdy jsem toho nelitoval.

Čeho jsem však už několikrát litoval bylo, když mi sice má intuice dál říkala, abych do toho šel, ale já se nakonec ovládnut náhlým strachem či leností rozhodl to neudělat - toho jsem pak většinou dost litoval. Cítil jsem, že jsem neměl nechat rozhodnout jiné o něčem co se týkalo především mě. Cítil jsem, že jsem měl více důvěřovat svému vlastnímu rozumu a onomu záhadnému instinktu, kterým je obdařen každý žijící tvor.

I když se bude kdokoliv jakýmkoliv způsobem snažit přivlastnit si právo na rozhodování o tom, co je pro matku a dítě při porodu nejlepší, nezmění nic na zásadní skutečnosti, že porod v dobrém zdravotním stavu je od přírody z 99% výhradně záležitostí matky a toho malého tvorečka, který se rozhodne, že přijde na svět.

Kdokoliv se na fenomén porodů podívá objektivně a s otevřenou myslí, musí zákonitě zjistit, že tak jako příroda dala ženě schopnost počít nového člověka, tak jí dala zákonitě i vrozenou schopnost ho porodit. Porod, tak jak jsem ho viděl dvakrát na vlastní oči u své ženy i na několika videozáznamech u jiných žen, je fascinující někdy až animálně přirozená záležitost vzbuzující ve mně maximální respekt. Jde o událost, kdy matka a její dítě po devíti měsících společného života musí společně spolupracovat na tom, aby se porod podařil. Všechno ostatní kolem může být pouze podpora.

Možná Vás již několikrát během čtení napadlo vykřiknout, ale tady jde přeci hlavně o ochranu a dobro těch maličkých roztomilých miminek. Inu na to jsem schopen říct pouze to, že já prostě nevěřím tomu, že většině lidí, kteří se staví proti alternativám současně vládnoucí porodnické mašinérie, jde opravdu především o zdraví těch malých novorozenců. Tomu se dá zkrátka věřit jen těžko. Kdo jiný by byl více zainteresovaný na prospěchu a zdraví dítěte než jeho vlastní matka? Věřím, že jsou i případy, kdy je odborník schopen v určitých věcech rozhodnout z hlediska zájmu dítěte lépe než nějaká výjimečně labilní a citově vykolejená matka. Jenže také věřím, že takových případů je absolutní menšina a i o té menšině může být velmi komplikované jednoznačně rozhodnout.

Především matka ve zcela ideálním případě rozhoduje o tom jestli dojde k početí dítěte (popřípadě i k nepřerušení těhotenství), neboť ona ho bude 9 měsíců nosit v těle a pak rodit. Matka se celých těch devět měsíců rozhoduje jak o sebe a vzrůstající život uvnitř ní pečovat. A matka musí zpravidla nést největší podíl zodpovědnosti na každodenním rozhodování o životě dítěte po dalších mnoho let po porodu. Proč by tedy měl zrovna o porodu nejlépe rozhodovat někdo jiný než právě matka, rozhodující se na základě hluboké lásky ke svým dětem a na základě své přirozené intuice?

Je to snad tak, že matky samy nejsou dnes od přírody schopny nést tuto zodpovědnost? Logicky - ne! Ať se to bude snažit kdokoliv popřít. Ať se bude kdokoliv snažit převzít tuto moc a zodpovědnost pod záštitou větších "zkušeností" či pod záštitou údajné ochrany dítěte, nic to nezmění na faktu, že konečnou zodpovědnost na rozhodnutí kde a jak bude porod probíhat nese vždy jen a jen těhotná matka dítěte.

Tato zodpovědnost jí přísluší nejen na základě přirozeně logického uvažování, ale matce jí ukládá i zákon. Tudíž, když si žena umane, že chce rodit uprostřed pustého lesa bez jakékoliv asistence, tak ať si tam rodí! Zodpovědnost za případné negativní následky takového rozhodnutí nese ona. Pokud si žena umane, že chce rodit v porodnici a že nechá vedení porodu především na nemocničním personálu, tak ať si tam rodí! Zodpovědnost za případné negativní následky takového rozhodnutí nese zase v konečném důsledku především ona.

Nelíbí se mi, když se lidé snaží zbytečně rozhodovat za jiné lidi a ještě při tom mají na tváři onen spasitelský a vážně moudrý výraz, že to dělají pro jejich dobro. V podstatě každý jedinec na tomto světě nese zodpovědnost za sebe a své činy a tato zodpovědnost mu zůstává ať už se jí vědomě zhostí nebo ne. Je tomu snad u porodu jinak?

***

Navzdory tomu, že se jim často přezdívá "křehké" pohlaví, ženy jsou z hlediska lidského druhu tou nesmírně silnou a houževnatou polovinou. Ať mají muži jakékoliv vrozené přednosti oproti ženám, nemohou upřímně popřít fakt, že jsou v životě situace, které by muži snášeli mnohem hůře než právě ženy. A pokud nic jiného, tak mateřství a vše s ním spojené k tomu rozhodně patří.

Věřím, že ženy jsou téměř vždy schopny rozhodovat sebevědomě za sebe a své děti na základě obrovské lásky, kterou jsou schopny si ke svým malým svěřencům vypěstovat.

Je však jedna ohromě mocná zbraň proti této schopnosti. Zbraň, která zneužívá přímo onu láskyplnou podstatu vztahu mezi matkou a dítětem: STRACH.

Každá žena chce pro své dítě to nejlepší a drtivá většina žen je ochotna přinést velké oběti pro dobro svých dětí. To však činí celou tu ohromující ženskou sílu právě nejzranitelnější. Pokud se někomu podaří ženu přesvědčit, že pro její dítě je nejlepší právě to a to, bude takový člověk nejspíše schopen přinutit ženu i k takovým činům, které ve skutečnosti přinesou dítěti více zlého než dobrého.

Strach zabíjí lidský intelekt i přirozené instinktivní vnímání reality. Pomocí strachu lze mezi lidi velmi snadno masově rozšířit nejrůznější demagogické polopravdy a mýty.

Také jsem už tolikrát zaslechl větu typu: "Já se raději vzdám ve prospěch dítěte svého pohodlí a pojedu rodit do nemocnice." Panenko skákavá - takový nesmysl může říct opravdu jenom ten, kdo nikdy doma nerodil ani s tím neměl nikdy nic společného, protože porod doma rozhodně nemá nic společného s větším pohodlím. Naopak porod doma vyžaduje mnohem větší osobní nasazení a zodpovědnost. Při porodu doma si musí žena většinu věcí zařídit sama. Ona musí dělat rozhodnutí a starat se, zatímco v nemocnici se "stará" nemocniční personál.

Rozhodnutí rodit doma podle mého názoru nemá mnoho společného s pohodlností. Rozhodnutí rodit doma také nemá určitě nic společného s nezodpovědností. Člověk, který chce tvrdit, že žena, jenž dospěje k rozhodnutí rodit doma, je nezodpovědná a líná buď povídá záměrně nesmysly, aby z nějakého důvodu zkreslil reálnou situaci, nebo o věci mnoho neví. Žena, jenž si v průběhu těhotenství v zájmu sebe a svého dítěte pečlivě zjišťuje různá fakta o porodu, který jí čeká… žena, jenž se na základě svých vnitřních intuitivních pocitů rozhodne nerodit v nemocnici, ale v domácím prostředí a jenž se na základě toho začne cílevědomě a samostatně na takovou událost připravovat… takovou ženu lze jen těžko obvinit z lenosti a nedostatku projevené zodpovědnosti.

Tím v žádném případě netvrdím, že ženy jenž se rozhodnou rodit v porodnici jsou méně zodpovědné. To je samozřejmě nesmysl. Ženy rodící doma a žena rodící v porodnici nejsou rozdílnými živočišnými druhy. Ač každá je individuálně zcela jiná s jiným pohledem na svět, všechny jsou těmi stejnými ženami, které stojí za společnou evolucí lidského druhu.

Chci pouze říct, že si myslím, že drtivá většina žen, jenž se rozhodnou rodit doma, tak v žádném případě nečiní ze sobeckých důvodů. Naopak tak činí z hluboké lásky, která se v nich začne probouzet tak jako se začíná probouzet onen nový život uvnitř jejich bříšek.

Když se podíváte na těhotné samičky různých savců, lze u všech úspěšně pozorovat, jak si několik hodin či dní před porodem začnou instinktivně hledat nějaké místo, kde se budou cítit v bezpečí, aby v něm mohly následně v klidu porodit. Fascinovala mě třeba naše fena Zlatého Retrívra, která porodila svá štěňata o týden dříve před termínem, v místě, kde to měla ráda, neboť instinktivně tušila, že další den odjíždíme a za ten týden by musela rodit ve zcela neznámém prostředí.

Lidské samice, ženy, jsou na tom velmi podobně s tím rozdílem, že inteligence jim umožňuje začít onen rozhodovací proces ne pouze několik hodin, ale několik měsíců před samotným porodem.

Žena, jenž se tedy rozhodne rodit doma se tak rozhoduje na základě velmi podobných principů. Při přemýšlení, kde porodí své dítě jí zkrátka domácí prostředí přijde rozumově i instinktivně bezpečnější, tak jako některým jiným ženám prostě přijde bezpečnější porodnice a přítomnost lékaře. Při přemítání o "pelíšku", kde přivedou na svět své "mládě" je vede i její instinkt. A jejich instinkt může narušit snad jedině právě onen strach. Protože strach je nepřítel. A pokud se bojíme nepřítele, jen těžko se nám zdolává.

Pokud někdo ženě řekne: "To nedělej, ohrozíš tím své dítě!" zákonitě vzbuzuje v takové ženě strach. Strach o své dítě, pro které ona chce to nejlepší. Ale příliš silný strach zcela jasně není dobrým prostředím pro zodpovědná rozhodnutí. Člověk, který tedy nahání matce strach (ať už to dělá se sebelepším úmyslem), činí více škody než užitku, neboť chtě nechtě zneužívá tohoto strachu pro svůj záměr.

Ať už totiž strach matkám nahánějí lékaři nebo kdokoliv jiný, jednají tak pouze na základě svých subjektivních pocitů a zkušeností a popírají tak důležitou skutečnost, že matka má sama nejen geneticky vrozenou schopnost rozhodovat, čím své dítě ohrozí nebo ne, ale jak už jsem zmínil, je to zároveň i její zákonná povinnost. Jsem proto zásadně proti předpojatému podávání informací, které má vyvolat strach jako prostředek k dosažení účelu.

Asi nelze příliš diskutovat přirozenou skutečnost, že matka chce pro své dítě jen to dobré. Ale i matky se čím dál více než na základě instinktů, rozhodují na základě informací. Takový je důsledek lidem dané inteligence a schopnosti racionálního rozhodování v kombinaci se stále postupující informační revolucí. Nechci tady soudit, zdali je takový vývoj člověka dobrý nebo špatný. Věřím, že lidstvo je strůjcem svého osudu a přijímám jeho vývoj takový, jaký je.

Ještě před pár sty lety se musela žena spoléhat výhradně na sebe. Informace, které mohla dostat byly především v ústní podobě od jejího nejbližšího okolí. Všechno ostatní bylo na jejím instinktu. Instinkt sice zůstává i dnes, ale je ve většině případů více potlačován racionální složkou naší mysli. Taková je asi povaha člověka. Ovšem racionální složka jedná v prvé řadě na základě informací. Dnes se doslova koupeme v záplavě informací. Přijímáme informace ze všech stran, snažíme se je zpracovávat, hodnotit a na jejich základě utváříme vědomě i podvědomě svá rozhodnutí. Proto je čím dál víc kvalita našich rozhodnutí se svými důsledky zásadně závislá na kvalitě získaných informací.

Ženám však bylo dáno, aby ony byly jakýmisi strážci lidského instinktu a přirozené intuice. A právě mateřství a porod jsou podle mne životními událostmi, které jim v tom mají pomáhat. Intuice podle mne k porodu a mateřství neodmyslitelně patří. To však rozhodně neznamená že by ženy zůstávaly nějakými zvířaty. Matky žijí v prostředí dnešního světa tak jako všichni ostatní. Jejich mysl je obdařena lidskou inteligencí, přijímají informace a na základě svého rozumu je v kombinaci s intuicí využívají k rozhodování o svých dětech.

***

V souvislosti s přemítáním o situaci kolem porodů u nás se také nemohu ubránit pocitu, že v problému odmítání alternativních porodů jde z velké části o moc.

Moc rozhodovat a ovlivňovat životy jiných je velmi silná a opojná droga a dokáže velmi snadno zatemnit i ty nelepší mozky. Každý doktor musí podle mě s opojením z moci do jisté míry bojovat a podlehnout je v roli posvátné autority lékaře asi docela snadné.

Také je tu tendence vnímat po čase věci velmi rutinně. Někdo nás něco naučí, tak to tak děláme a už příliš často nepřemýšlíme, jestli to tak děláme nejlépe jak to jde. Zkrátka to tak jakž takž funguje, tak proč to měnit...?

Takže dokud ti čeští porodníci, kteří vzdělávají na lékařských fakultách další gynekology, budou ignorovat takové mezinárodní autority jako třeba WHO, která porody v domácím prostředí podporuje jako velmi žádoucí alternativu. Dokud tito budou do hlavy mladým studentům cpát demagogické řeči o jednoznačném nebezpečí takových alternativ… tak do té doby lze jen těžko očekávat v českém porodnictví výraznější změnu, či alespoň snahu o větší otevřenost a objektivitu.

V neposlední řadě celý problém velmi silně ovlivňují peníze a ekonomika. V současné době například probíhá již několik let poměrně silný "baby boom" a řada porodnic je přetížená a nestíhá. Podpora porodů doma, nebo alespoň ambulantních porodů by tak logicky mohla být velmi vítaným řešením nastalé situace. Proč tato podpora nepřijde? Vysvětlením, jenž se mi nabízí jako první je jednoduše to, že otevření takové cesty by znamenalo, že spousta porodnic by přišla o velké množství peněz za rodičky ležící mnohdy zbytečně ve zcela přeplněné porodnici. Porodnice však nemají absolutně žádnou ekonomickou motivaci zavést ambulantní porody či dokonce podpořit matky v domácích porodech. Za každou matku-rodičku a její celkový pobyt v nemocnici při a po porodu totiž inkasují od zdravotních pojišťoven velmi slušné peníze, o které by tak mohly přijít. Je trochu smutné, že o takových věcech mohou peníze tak významně spolurozhodovat, avšak nedělám si žádné iluze o tom, že by tomu tak opravdu nebylo.

***

Všechny tyto faktory dohromady se podílejí na následném omezování svobody matek. Svobody vybrat si volně a bez nátlaku místo, kde porodí své děti. Svobody učinit tento výběr na základě přístupu ke kvalitním a co nejobjektivnějším informacím.

Společnost se může zdravě vyvíjet jedině v co nejsvobodnějším prostředí. Základem je dát lidem co největší svobodu a až ve chvíli kdy nezvládnou svou osobní zodpovědnost natolik, že negativně ovlivňuje životy ostatních lidí, lze asi do této svobody určitým způsobem zasahovat.

Proto jsem pro to, aby se dal matkám co nejsvobodnější prostor k samostatnému rozhodnutí jak a kde přivedou na svět své děti. Rozhodnutí, které je nedílnou součástí jejich mateřství.

A tak jsem se dostal k tomu, co mi přijde jako správná cesta z nesmyslného pření o to, zda jsou lepší lékařsky kontrolované porody v nemocnici nebo naopak co nejméně medicínsky ovlivňované porody doma.

Proč by měli lékaři bojovat se zastánci přirozených porodů (mezi kterými je mimochodem i čím dál více lékařů)? Proč neuzavřou mír? Proč nezačít jednat společně tak, abychom skutečně jednali v zájmu matek a jejich miminek.

***

Na závěr potřebuji říct, že rozhodně nechci být někým kdo tady machruje jaká je to pohoda rodit doma, když mi přálo to velké štěstí, abych mohl bez komplikací zažít doma porod své dcery a chytit jí jako první do svých rukou. Měl jsem strach. Ještě když už se naše druhá holčička pokoušela u nás v obýváku přijít na svět, jsem se hodně bál, aby se něco nestalo. Ale možná mnohem větší strach bych měl z toho hádat se v neznámém prostředí nemocnice v těch nejvypjatějších intimních situacích s nějakým lékařem, aby respektoval přání mé ženy a nenutil jí pochybný zákrok, který ona z přesvědčení odmítá.

Téma porodu je natolik komplikované a citlivé, že již teď mi je jasné, že na tento článek bude nejspíš velká spousta nesouhlasných reakcí.

Některé z nich nejspíš budou i na místě, neboť vnímám, že množství věcí, které jsem tu napsal, jsem napsal velmi zjednodušeně. Mohou tak asi, jako poněkud vytržené z toho velmi komplikovaného kontextu o porodech, pro různé lidi vyznít jinak, než jak je skutečně myslím. Ale to už tak je asi zkrátka v pořádku a jinak to být nemůže. Možná časem a dalšími zkušenostmi některé názory změním a nechci se ani trochu tvářit jako ten co už ví všechno a všemu rozumí.

Já jen vím, že já sám pokud jsem chtěl opravdu to nejlepší pro své děti, jsem se musel zbavit své touhy, strachu i ješitnosti. Musel jsem přijmout svou poměrně pasivní roli v celém fenoménu porodu. A musel jsem se v neposlední řadě naučit věřit své ženě.

Důvěřuji jí natolik, abych jí svěřil poslední rozhodnutí o tom, jak bude chtít porodit naše další děti. A tak to nejlepší co mohu při životní rodinné události jakou je porod udělat, je věřit své ženě a podle svých možností se co nejlépe snažit zachovat si za každých okolností chladnou hlavu a být matce svých dětí "pouhou" podporou při jejích rozhodnutích.

***

Tak jako je každý člověk nekopírovatelnou individualitou, podobně je jiná i každá matka a její dítě. Ne každá matka chce rodit doma a ne každá matka chce rodit v nemocnici. Tak proč to zkrátka nerespektovat? Věřím, že žádná matka na světě nechce ohrozit své dítě. Neříkejme matkám (a potažmo i otcům): "To nesmíš udělat, protože to není pro tvé dítě dobré. Pokud to uděláš, tvé dítě bude trpět." Říkejme jim pouze na základě svého nejlepšího vědomí a svědomí: "Když uděláš tohle, stane se nejspíše s takovou a takovou pravděpodobností tamto, nebo možná i ono." A nechme matky na základě toho svobodně a pokud možno beze strachu rozhodnout, co je pro ně a jejich děti nejlepší.

P.S. Kamarádka mi vytkla, že můj článek působí tak, že všechny nemocnice v Čechách jsou strašidelné domy, kde bude rodičkám a dětem jen ubližováno. Nic takového si určitě nemyslím. Krom toho, že v každé nemocnici záleží především na přístupu konkrétního personálu a konkrétních okolnostech každého porodu, rozhodně nepopírám existenci více či méně "osvícených" porodnic, které se snaží situaci změnit. Naopak jsem strašně rád za jakoukoliv lékařskou iniciativu, která se snaží oprostit porodnice od zbytečných rutin a vyjít rodičkám vstříc. Ovšem takových osvícených porodnic a hlavně osvíceného lékařského personálu v nich je stále velmi málo. Nehledě na to, že ne všechny porodnice, které oficiálně na svých webových stránkách nabízejí rozličné alternativy, jsou schopny v realitě tyto služby otevřeně nabídnout. Může se sice někomu zdát, že situace jakou v tomto článku popisuji je z doby dávno minulé a dnes jsme na tom již mnohem lépe. Rád bych tomu sám věřil, ale nemohu. Jsem absolutně přesvědčen, že pokud by se situace v porodnicích natolik měnila k lepšímu, nerostl by tak rychle počet žen, které se zajímají o alternativu domácího porodu. Baby boom je stále v plném proudu a ke mně se téměř každý měsíc dostávají zprávy o porodech žen z mého blízkého okolí. Stále v nich smutně často figuruje bezohlednost lékařů a menší či větší traumata rodiček z ní pocházejících. To dle mého názoru určitě stojí za to změnit.

Nicméně hlavní myšlenkou tohoto článku zůstává něco trochu jiného. Je to iniciativa pro plné respektování osobních svobod rodiček (rodičů) a zároveň iniciativa proti démonizaci porodů doma jako něčeho strašného, co do dnešní společnosti nepatří.