Rodili jsme normálně

Rádi víme o věcech, které se nás týkají, dostatečné množství informací tak, aby nám zapadaly do schématu, kterým si popisujeme svět. Proto jsme začali zjišťovat, jak se normálně rodí a co to obnáší. Respektive začala studovat žena a mě do studia postupným předáváním informací zatáhla.

Intenzita studia mé ženy byla pro mě překvapující – v žádné škole jsem tak motivovaného a zapáleného studenta neviděl i když jsem samozřejmě přesvědčen, že i tací existují.

Výsledkem studia byl porodní plán. Vycházel z doporučení WHO, ze zdravého úsudku a byl v souladu s českou legislativou. V kostce vycházel plán z těchto teorémů: Porod je pro ženské tělo výjimečný, ale přirozený proces a pokud probíhá bez život a zdraví ohrožujících komplikací, je naprosto nevhodné do něj zasahovat. Dítě patří matce (a otci :-)). Během porodu mohou nastat patologické situace ohrožující život a zdraví a pak je nutná odborná intervence.

Hotový plán byl předložen šesti porodnicím v okruhu cca 100 km kolem našeho bydliště. Vybrali jsme ty, které jsou všeobecně známy relativně vstřícným přístupem a ochotou vyhovět „netradičním“ požadavkům, čímž jsme zhruba pokryli území jednoho kraje. Plán kupodivu nebyl plně akceptovatelný pro žádnou z nich. Nejčastěji byl jako zásadní problém vnímán odchod zdravé rodičky se zdravým dítětem dříve než po 72 hodinách. Ve světle tohoto faktu se mi jeví sdělení MUDr. Hellerové z MZ v televizním vysílání, že ambulantní porody v ČR jsou standardní záležitostí, jako lživé. Ale možná se náš kraj jen nepočítá do ČR, nebo špatně rozumím slovu „standardní“. Kupodivu byl často jako problematický vnímán pro nás velmi podstatný požadavek, aby zdravé dítě bylo po fyziologickém porodu neustále s matkou. Úsměvné pak bylo ve všech porodnicích bezdůvodné (právně nepodložené) odmítání vydání placenty rodičům. V podstatě ve všech porodnicích jsme se dozvěděli, že si máme najít jinou (porodnici), což byl dosti těžko řešitelný úkol.

A tak jsme rodili doma. Normálně.

Byla u toho porodní asistentka s dulou. První bolesti se objevily kolem půlnoci a během dne přešly. Zhruba za dvanáct hodin začaly skutečně účinné kontrakce a za dalších přibližně čtrnáct hodin byla dcera na světě. Ihned po narození dýchala a ještě s nepřerušeným pupečníkem sála. Po asi hodině a půl jsem dostal dceru, abych ji zahříval svým tělem já a žena po další cca hodině porodila placentu. Pro mě to byl syrový a emočně asi nejsilnější zážitek „dospělé“ části mého života. Prožitek mé ženy si netroufám parafrázovat, protože muž do ženy ne vždy tak úplně vidí, jsem si však jist, že je šťastná.

Jsou nám známa (hlavně mé ženě) rizika spojená s porodem obecně (nikoli jen s porodem mimo zdravotnické zařízení) a k porodu doma jsme se rozhodli po zralé úvaze s vědomím plné odpovědnosti za důsledky našeho rozhodnutí. Tak už to v našich schématech, kterými si popisujeme svět, normálně chodí.

Nesmírně rádi bychom si při příštím porodu zvýšili statistickou pravděpodobnost zachování života a zdraví o nějaké to promile svou lokalizací v těsné blízkosti personálních a technických kapacit schopných vyřešit případný problém. To by nám však muselo předmětné zařízení poskytnout normální službu a umožnit nám normálně rodit.