Jak jsem rodila ve Třebsku

Jsem maminkou 3 dětí. Prvního chlapečka jsem porodila v roce 1993, během těhotenství jsem přečetla asi čtyři, tehdy běžně dostupné knihy, týkající se těhotenství, porodu a péče o miminko. Porodila jsem v porodnici v menším městě, kde je spíše vzácností, že v jedné místnosti rodí dvě nebo tři ženy, takže jsem potají doufala, že pustí manžela k porodu. V té době to ještě nebylo běžné, ale nakonec nám to bylo umožněno, podle reakcí zdravotníků na mou prosbu usuzuji, že jsem byla v této porodnici první, která měla tatínka u porodu. Porod proběhl z lékařského hlediska naprosto "normálně" - podání oxytocinu, nastřižení hráze, holení, přivázané nohy …. v našem porodnictví naprosto běžné. Mě ani nenapadlo že bych se nějak vzpouzela či něco odmítla, přišla jsem rodit do nemocnice a věřila jsem tomu, že to lékaři zvládnou. Chlapeček byl v pořádku a mateřství mě naprosto pohltilo a na porod jsem raději nemyslela, co na tom, že ještě dva týdny po porodu jsem si nedokázala bezbolestně sednout. Kojila jsem dva roky.

Druhého chlapečka jsem porodila v roce 2000. V té době už bylo porodnictví v Čechách o krok dál. Těhotenství jsem si po dvou prodělaných spontánních potratech opravdu vymodlila a užívala od prvního okamžiku až do konce. Druhý a třetí měsíc těhotenství jsem preventivně ležela v nemocnici a doufala, že těhotenství neskončí tak, jako ta dvě předešlá, tentokrát jsme měli štěstí a já se mohla začít těšit na miminko. Chodila jsem společně se svým tehdy šestiletým synem na cvičení pro těhotné, plavání pro těhotné. S manželem jsme navštěvovali kurz přípravy na porod, cvičila jsem gravidjógu. Přečetla jsem snad veškerou tehdy dostupnou literaturu týkající se těhotenství. Jelikož jsem mírně "přenášela" paní doktorka rozhodla, že porod vyvoláme, já jsem samozřejmě souhlasila, ani mě nenapadlo nějak odporovat, naopak, byla jsem naprosto spokojená, že jsem středem pozornosti v celé porodnici (všichni mě tam znali - za ty dva měsíce mé hospitalizace na počátku těhotenství). Byla jsem ráda, že můžu nastoupit do porodnice v klidu o den dříve před plánovaným vyvoláním porodu a nebudu muset při kontrakcích sepisovat nudné formuláře.

Porod byl od samého počátku nefyziologický - spuštěn medikamenty, bylo jich samozřejmě užito podstatně více než při porodu prvním, nevím co vše mým tělem během porodu prošlo, něco mi dávali "dovnitř" něco do jedné ruky něco do druhé ruky, nastřižení hráze a na závěr ještě kapačku. Chlapeček dostal jméno František a je naprosto úžasný, a porod byl opět raději zapomenut. Kojila jsem dva a půl roku.

Holčičku jsem porodila v roce 2003. Těhotenství bylo naprosto normální, jako matka dvou dětí jsem necítila potřebu se nijak zvlášť připravovat na porod. Předpokládala jsem, že mě nic nového nemůže překvapit. Věděla jsem, že to nějak vydržím a na pobyt v porodnici jsem raději dopředu nemyslela. Trochu jsem cvičila, chodila jsem plavat. Dva měsíce před plánovaným porodem jsem ale zažila něco, co mně naprosto změnilo. Čistě náhodou se mi dostala do rukou kniha: V.Marek: Nová doba porodní. Už po přečtení několika řádků jsem, ačkoliv mám vůči panu Markovi určité výhrady, začala od základů měnit svůj pohled a názor na těhotenství a porod. Do této doby jsem četla v novinách maximálně to, že žena porodila doma, novorozeně skončilo zahrabané v hnoji nebo v igelitové tašce v popelnici. Poprvé v životě jsem četla názor člověka, který říká, že i v dnešní době je možné porodit bez jakýchkoli zásahů lékařů a hlavně bez medikamentů. Poprvé v životě jsem četla příběhy žen, které rodily doma a byly to naprosto "normální" ženy, středo a vysokoškolačky. Když jsem knihu dočetla, nesměle a potichoučku jsem manželovi řekla, že bych nejraději rodila doma. Manžel naprosto vážně odpověděl "vždyť jsem ti to říkal, porod není nemoc, já bych tam taky nejel, kdybych rodil."

A jelikož to manžel myslel naprosto vážně, a já samozřejmě také, začaly veliké a zároveň krásné přípravy. Nejvíce informací jsme získali z internetu, názory a rady žen, které rodily doma, nakoupili jsme vše potřebné a ještě něco navíc. Prostudovali jsme všemožnou literaturu, na závěr jsme navštívili jednu soukromou porodnici v Praze abychom "doladili" své znalosti.

Nebyla jsem si stoprocentně jistá, že porodím doma, věděla jsem, že kdyby nastala nějaká komplikace, něco čemu bych nerozuměla, kdybych to přestala zvládat, okamžitě bychom do porodnice odjeli. Začala jsem se cítit naprosto svobodná, nespoutaná a nepronásledovaná ničím nepříjemným, přestala jsem zahánět myšlenky na porod jako na něco, co musím nějak vydržet, a začala jsem se na něj těšit.

Porod začal prasknutím plodové vody v sobotu večer kolem 22. hodiny, zrovna v okamžiku, kdy jsem si po krásném sobotním dni unavená chtěla lehnout a spát. Manžel byl v zaměstnání (mívá 24 hodinové pracovní dny a poté dva dny volna) a proto jsem mu poslala SMS-ku do práce, že se mu omlouvám, ale že plodová voda je v jeho posteli. Manžel si ji přečetl a povídá kolegům: "Tak dokoukám film a asi pojedu rodit" a v klidu se díval dál na televizi, kolegové začali být neklidní, přecházeli v místnosti sem a tam.

Asi po 20 minutách od první SMS jsem manželovi poslala druhou: "kontrakce po 10 minutách, ale velmi slabé, nikam nepospíchej a buď v klidu". Manžel spolupracovníkům řekl, že mám kontrakce po deseti minutách, tak že asi opravdu pojede rodit. To zvýšilo ještě více napětí a začali se zajímat, jestli už jsem v porodnici, na to manžel odpověděl že ne, že jsem doma. To zvýšilo ještě více jejich nervozitu, tak manžel odešel na svůj pokoj a chvíli si četl. Po chvilce do pokoje nakoukl jeden z kolegů, aby ostatním co stáli na chodbě řekl, co manžel v pokoji dělá. "On si normálně čte!"

Za chvíli se ale manželovi kolegů zželelo a řekl jim, že si bere náhradní volno a odjel domů. Přijel krátce po 23. hodině. Pustil příjemnou hudbu, udělali jsme si přítmí a v klidu se připravovali k příchodu našeho miminka. Já jsem si přecházela z obýváku dle potřeby na WC a do koupelny, do sprchy a do vany. Když už jsem manželovi asi podesáté řekla, že opravdu nic nechci, že ho mám doma jen jako určitou jistotu, kdybych si to rozmyslela, aby mě měl kdo odvézt do porodnice, šel si do obýváku lehnout a na chvíli dokonce usnul! Já jsem tak měla naprostý klid (i když ten manželův klid mě trochu znervózňoval, já rodím a on si klidně leží, odpočívá) a mohla se nechat unášet svým porodem. Když jsem chtěla sedět na balonu, seděla jsem, když jsem se chtěla sprchovat, šla jsem do sprchy, ve vaně jsem ležela jak dlouho jsem chtěla, nikdo mě nijak neradil, dělala jsem vše podle svých potřeb. I když jsem předpokládala, že porodím do vany - zdálo se mi to jako nejpřirozenější, nakonec jsem z vany asi 1 hodinu před porodem vylezla. Malá se narodila v obýváku a byla nádherná - chrochtala, protože měla trošku ucpaný nosíček, a zdálo se nám, že snad spí, protože měla zavřená očíčka. Manžel mi ji položil na bříško, ona po chvíli otevřela očíčka a jen tak koukala, vůbec nebrečela, žádný šok. Bez problémů se přisála k prsu a spokojeně ležela schoulená do klubíčka.

Rozárka se narodila v neděli ráno kolem 8. hodiny a byla naprosto spokojená a klidná tak jako její maminka i tatínek. Byla doma a bylo tam teplo, ticho, šero, klid a vůbec jí nechybělo, že jí nikdo cizí okamžitě nepřestřihl pupeční šňůru, že jí nikdo neplácá po zadečku aby brečela a ukázala všem přítomným, že je naživu, že jí nikdo v ostrém světle zářivek neváží, nemyje, neodsává obsah žaludku, že jí nikdo nekontroluje tlukot srdíčka, zrak, neměří obvod hlavičky, hrudníčku, nožiček, ručiček……. Nic z toho jí nechybělo. Rozárka nikdy nebude vědět, kolik přesně vážila a měřila po porodu, toho jsme jí ušetřili. A až se mě na to zeptá, řeknu jí, že byla tak akorát.

Jelikož jsme náš záměr porodit doma víceméně tajili, po Rozárčině narození se spustila lavina zděšených reakcí zdravotníků, úředníků, sousedů i členů rodiny. Moje maminka například oněměla na celou neděli, rozbolely ji nohy a kromě jiného úplně spálila právě připravovaný nedělní oběd.

S manželem a jeho rodiči bydlíme na vesnici a každý nás zná, máme luxusní dům, velkou zahradu a všude čisto, proto se všichni sousedé domnívali že jsme nestihli dojet do porodnice. Těžko chápali skutečnost, že jsme tam jet nechtěli. Dodnes musíme odpovídat na otázky: "To ses nebála, co kdybys vykrvácela….?" " a "Jak jste jí udělali pupíček, má ho normální?", "Co kdyby měla omotanou pupeční šňůru kolem krčíčku?". Nejvíce mě rozesmějí otázky: "Ty Jakube a jak jsi to zvládnul, ty jsi fakt dobrej".

Když šel manžel narození miminka oznámit na matriku, nastalo velké zděšení, poněvadž to byl první případ. Narození miminka jsme telefonicky oznámili i mému gynekologovi, ten byl z porodu v domácnosti velice vyplašený, proto ho manžel navštívil raději ještě osobně. Na konci velice vstřícného a přátelského rozhovoru pan doktor manželovi řekl, že ho obdivuje, protože on sám - gynekolog - by svoji manželku rodit nechtěl.

Když jsme chtěli druhý den po porodu Rozárku dovézt do porodnice v Příbrami, aby ji dětský lékař zkontroloval, tak nám do telefonu sdělili, že ji vidět nechtějí. Museli jsme tedy Rozárku dovézt do vzdálenějších Hořovic, kde ji ochotně prohlédli a konstatovali že je vše v naprostém pořádku. V Příbrami jsme kontaktovali soukromou pediatričku a ta přijela ochotně k nám domů a zařídila i potřebné očkování v Příbramské porodnici. Tam na nás čekal nezvykle veliký zástup lékařů a sestřiček, kteří předpokládali, že přijde negramotná maminka s plačícím dítětem zabaleným ve špinavém prostěradle. Jak asi museli být zklamaní, když se objevila maminka, ač 3. den po porodu, tak ve velmi dobrém zdravotním stavu, fyzické i psychické pohodě, která v ruce držela zdravé, spokojeně podřimující, voňavé a čisté miminko.

Dnes jsou mé dceři téměř tři roky, z toho dva a půl roku jsem ji kojila, a můj pětiletý syn mi občas říká: "Maminko, já si pamatuju, jak se nám narodila Rozárka, jak jsem se ráno vzbudil, šel jsem se vyčůrat a tys ležela v posteli s Rozárkou". Rozárka je spokojená dodnes, chová se jako správná hospodyně a selka, někdy mi připadá jako samorost, vždycky když ji pozorujeme s manželem jak se chová, jak chodí a jak se tváří tak se musíme smát a říkáme si je to takový domorodec, co víc po ní můžeme chtít.

Musím zdůraznit, že porod doma není pro každého! Určitě to není žádný módní trend nebo nějaké hazardérství, tak jak to prezentují zdravotníci. Rozhodnutí ženy, rodit doma a přirozeně vychází z vnitřního přesvědčení ženy, že ona sama je schopna porodit dítě. Potřebuje k tomu jen podporu svého okolí (partnera), které její rozhodnutí akceptuje, nechá ji naslouchat svému tělu a mlčky vyčkává, zda bude rodička požadovat nějakou pomoc. Oba partneři se musí během těhotenství mnohem více připravovat a vzdělat než ti, kteří jdou rodit do porodnice. Je to ale nádherné období a oba partnery to obohatí o nové a krásné prožitky.

Proč jsem se nebála rodit doma? Protože jsem řádně navštěvovala gynekologa a byla jsem ujištěna, že já i miminko jsme v naprostém pořádku, také proto, že jsem přesvědčená o tom, že většina komplikací při porodu plyne pouze z toho, že lékaři zasahují do přirozeného procesu porodu, i ten sebemenší zásah do porodu vyvolává nutnost použití dalších lékařských zásahů, z kterých vyplývají další a další možné komplikace.

Některé maminky se v nemocničním prostředí necítí dobře a nedokážou se uvolnit, jejich organismus se automaticky sám brání přivést do tohoto prostředí miminko a snaží se čekat na vhodnější chvíli, porod se potom zpomaluje a je nutné ho lékařským zásahem urychlovat Oxytocinem, což je nepřirozené, velmi nebezpečné a často nesnesitelně bolestivé, navíc hrozí nebezpečí, že se děťátko nestihne přizpůsobit rychlosti porodu, začne trpět hypoxií - náhlým nedostatkem kyslíku při porodu a může mít problémy s dýcháním i po porodu. U maminky navíc hrozí riziko těžkého poporodního krvácení…..

Epidurální anestézie - skutečně odstraní bolest, ale s tím i aktivní účast maminky na porodu (ten často končí kleštěmi), vede ke snížení krevního tlaku, což se musí napravovat nitrožilní infuzí, navíc tlumí děložní stahy, takže je nutné podávat Oxytocin.…nedostatek kyslíku…..velké krvácení…... taková maminka, když odchází po porodu domů, musí být naprosto přesvědčená, že by porod sama v žádném případě nezvládla a je šťastná, že ho vůbec oba přežili.

Chtěla jsem prožít "opravdový" fyziologický porod, bez jakéhokoliv zásahu ze strany lékařů, a měla jsem to ohromné štěstí, že mě tento nádherný okamžik v životě potkal a mohla jsem si ho vychutnat. Můj třetí porod byl nádherný a často na něj v dobrém vzpomínám.

Dopřála jsem sobě a dopřála jsem hlavně svému miminku při jeho příchodu na svět klid, pohodu a teplo domova. Doufám, že mi to moje dcera v budoucnu vrátí při mém odchodu z tohoto světa, dopřeje mi skonat v rodinném kruhu a "nešoupne" mě do lékařského zařízení, aby se o mně postarali odborníci.