Čím víc se termín porodu blížil, tím silnější byl pocit, že nejsem schopna personálu nemocnice důvěřovat a znovu se k nim při porodu odebrat.
16. 10. 2005 jsem doma porodila chlapce – své druhé dítě. Toto těhotenství (celkem třetí) jsem prožívala dost dramaticky, neboť první polovinu jsem se bála, že předčasně skončí (jako to předchozí), a druhou polovinu, kdy jsem uvěřila, že dítě donosím, mě začínaly děsit vzpomínky z předchozího porodu. Čím víc se termín porodu blížil, tím silnější byl pocit, že nejsem schopna personálu nemocnice důvěřovat a znovu se k nim při porodu odebrat.
Porod doma mi taky nepřipadal reálný. V Olomouci není žádná porodní asistentka mající zkušenosti s domácím porodem a jediná olomoucká dula, ochotná přijít k porodu doma, čekala děťátko ve stejný termín jako já, takže jsem s ní počítat nemohla. Shánět lékaře či asistentku znající pouze nemocniční porody mě nelákalo a připadalo riskantní. Vědí, jak řešit určité komplikace, ale neví, jak jim předcházet. Bála jsem se, že mě jejich přítomnost bude rušit či obtěžovat, což by mohlo přirozenou dynamiku porodu ohrozit. V případě komplikace stejně nemohou holýma rukama nic dělat nebo jen to, co každý jiný poučený člověk. S vážnými problémy je nutno odjet do nemocnice, kde jsou potřebné přístroje a tým odborníků. Partner se snažil chápat, proč do nemocnice znovu nechci, avšak představa, že bychom rodili doma, ho děsila natolik, že mě prosil, aby u toho nemusel být. Situace mě nutila, abych se připravovala na porod, při kterém budu možná úplně sama.
Začala jsem se intenzivně vzdělávat. Odenta jsem znala již dlouho. (Znovuzrozený porod jsem četla už před prvním porodem – popsané skutečnosti jsem považovala za tak logické, vědecké a průkazné, že jsem to vnímala jako současný stav medicíny v oblasti porodnictví. Nevěřila jsem, že v našich porodnicích tyto poznatky ignorují a předávají si chybnou praxi z asistentky na asistentku.) Nyní jsem si ho ověřovala v praxi konzultacemi se ženami - především s těmi, které zažili nějaké komplikace (kleště, císařský řez z důvodu poklesu ozev plodu, prasknutí čípku, umělé vybavení placenty…). Opatřila jsem si učebnici gynekologie a porodnictví pro mediky a probírala všechny komplikace. Mnohé z nich se daly v mém případě vyloučit, u těch zbývajících jsem si pečlivě vštěpovala jak jim předejít (Odent) a za jakých okolností okamžitě volat 155. Nejsem z těch, které si komplikace nepřipouštějí, naopak jsem měla potřebu vědět o nich co nejvíce. Vyptávala jsem se kamarádky – porodní asistentky, co vše v porodnici zažila. Neplánovala jsem porod doma z nějakých poetických důvodů, ale proto, abych zajistila bezpečné podmínky pro zdárný průběh porodu, které bohužel v našich porodnicích zatím nejsou.
Nachystala jsem si „porodní šuplík“ se vším potřebným a sepsala si návod (původně jsem ho psala pro partnera), abych si v průběhu porodu připomínala, co je třeba hlídat, jak reagovat a co mít stále po ruce.
V neděli 16. října jednu hodinu po půlnoci mě probudily první bolesti. Měla jsem radost, neboť jsem již několik dní přenášela a moje úzkost se s představou rostoucí hlavy dítěte stupňovala. Znovu jsem vytřela, umyla vanu, zkontrolovala, zda je vše nachystáno, snažila jsem se odpočívat. Při stazích jsem přecházela do kleku a pohupovala se v bocích. Byla jsem úplně tichá, snažila jsem se nikoho nevzbudit. K ránu stahy zesílily. Vypravila jsem dceru a partnera z domu a byla ráda, že jsem sama, nemusím brát na nikoho ohled, s nikým mluvit, jen vnímat své tělo a ulevovat si po svém. Chodila jsem po bytě, uvolňovala se v bocích či užívala prvky orientálního tance. Už jsem nevydržela být potichu a při stazích rozeznívala hluboké „á“. Nořila jsem se do stahů a měla radost, jak to krásně jde. V 9.15 bolest významně zesílila. Zavolala jsem dule – oznámila mi, že odjela do Brna a vrátí se až večer. Zavolala jsem kamarádce porodní asistence – oznámila mi, že je nemocná. Volala jsem ještě jedné známé – odjela do Zlína. Kupodivu mne to vůbec nevyvedlo z klidu. Byla jsem připravená rodit úplně sama. Dál jsem se nořila do stahů, uvolňovala se v nich a zpívala hluboké „á“. Nevydržela jsem již zpříma a vrhala se do vzporu klečmo na matraci. Představa, že by mě v tomhle stavu někdo ukládal na monitor mě utvrzovala v přesvědčení, že jediné správné rozhodnutí je zůstat doma. Někdy říkám: „Dulou mi bylo vědomí, že mi není pomoci, že přesunem do nemocnice by bylo vše jen horší, že to musím zvládnout sama.“ Byl to velký rozdíl od prvního porodu, kdy mě skutečnost, že jsem sama, děsila. Netrpělivě jsem tehdy vyčkávala dulu a před bolestí jsem jaksi utíkala. Nyní jsem se do ní nořila, jako bych jí šla vstříc. Dospěla jsem do zvláštního druhu koncentrace, věděla jsem naprosto přesně jak s pánví pohnout, aby stah byl účinný. Po těch velmi intenzivních jsem se natáhla na postel (něco mezi na bok a na břicho) a v duchu prosila, aby ten další byl slabší – vždycky se mi to splnilo (nechala jsem zadek víc nahoře -“kočička“). Když jsem si odpočinula, znovu jsem se do toho opřela. Myslím, že kdyby u mě někdo byl, nedokázala bych se takto soustředit a s bolestí spolupracovat. Věděla jsem, že se k vlastnímu porodu blížím mílovými kroky.
Zazvonil zvonek. Kamarádka, se kterou jsem byla ten den domluvená na oběd. Byla jsem ráda, že je tady, jen bylo třeba zabránit tomu, aby zavolala sanitku. „Není kam spěchat,“ vysvětlovala jsem, „porod je běh na dlouhou trať a v nemocnici není o co stát.“ Sama zatím žádnou zkušenost s porodem neměla, děti ještě nemá. Zároveň je dostatečně silná osobnost, aby snesla pohled na rodící ženu a zachovala klid. „ A kdyby se to nestihlo, tak není čeho se bát, není třeba nic akutně dělat. Ani pupečník není třeba podvazovat.“ „Jak to?“ divila se, „já myslela, že dítě pak nemůže dýchat.“ „Naopak,“ říkám, „pro dítě je to druhý zdroj kyslíku. Kromě toho předčasné přestřižení pupeční šňůry může komplikovat porod placenty…“ V pauzách jsem s ní mluvila, při stazích jsem se odvracela zády, aby mi neviděla do tváře. Pokračovala jsem ve svém způsobu zvládání bolestí v kleče na matraci. Měla jsem to již tak rozehrané, že se s tím nedalo přestat, ačkoli jsem se možná malinko styděla. Stahy brzy dospěly k vrcholu. Neudržela jsem již svůj projev a hluboké „á“ přecházelo v přirozený řev. „Já to nevydržím!“ vyrážela jsem ze sebe, „Bože, to je tak krutý!“ Byla jsem ráda, že Alžběta tiše sedí a neříká nic. Přišlo by mi nevhodné, kdyby mě teď nějaká dula povzbuzovala. Věděla jsem, že to musím zvládnout, že ta bolest k tomu patří a je dobrým znamením, že mimi bude co nevidět venku. „Matraci do kuchyně,“ zavelela jsem. Měla jsem nachystané dvě verze. Buď ve vaně (ta mě teď vůbec nelákala kvůli omezenosti pohybu) anebo ve dřepu na matraci v kuchyni - dá se tam zatopit troubou. Na matraci proto, aby dítě nemusel nikdo chytat. (Taky kvůli klenbě, abych vydržela ve dřepu a nebolela mě chodidla.) Ucítila jsem první mohutný tlak a v tu chvíli praskla voda. Dalším dvěma silně nutkajícím tlakům jsem odolala jen pomocí mohutného řevu. (Byla jsem odhodlaná v žádném případě netlačit, aby nedošlo k prasknutí čípku – nikdo mě nevyšetřoval.) Další stah mi proti mé vůli zatajil dech a zatlačil za mne. Cítila jsem, že hlavička je již níž, že prošla nejchoulostivějším místem. Bylo úžasné, že cítím, kde hlavička je. Nemusela jsem ji nahmatávat, vnímala jsem ji pochvou. Asi po čtyřech stazích hlavička vykoukla, při dalším byla venku celá a nakonec vyklouzlo tělíčko. Byl to kluk. Odsála jsem mu hleny z nosu (vlastními ústy), přitiskla jsem ho k sobě, hladila mazlavá chlupatá zádička. Pohodlně jsem se usadila, malého jsme přikryly. (Čas: 11.10) Jaká krása – porodit do vlastních rukou, pak se nechat olizovat a tiše čekat na placentu.
Jakoby z nějaké nebeské režie se pár minut po porodu dostavila kamarádka, která dříve studovala na porodní asistentku. Tak jsem si nakonec ani nemusela hlídat krvácení a svinování dělohy. Placenta vyklouzla asi za 50 minut.
Byla jsem překvapená, jak se najednou cítím dobře, jak je přirozený porod šetrný, jak to má příroda dokonale zařízené. Že porod neznamená násilí na matce, která je potrhaná a zmrzačená na několik měsíců či let. Že pochva je schopna udělat dítěti místo, takže zůstane nezraněna, přitom hlavička dítěte má dost prostoru, takže se nemusí zmáčknout. (Podmínkou je zakládat porod na uvolňování nikoli na tlačení.)
Někdy se mě ženy ptají, co mi vadilo na tom prvním porodu. Vždyť jsem nedostala umělý oxytocin, neprodělala jsem klystýr… Byl to v podstatě přirozený porod. A já odpovídám: Nebyl, protože jsem se nemohla svobodně chovat. Byla jsem nucena stah nestah odpovídat na otázky nekonečného dotazníku, plnit pokyny – Lehněte si, vyšetřím vás. Lehněte si, připojíme monitor. Buďte potichu, rušíte maminky, které spí… V důsledku toho se tělo dostalo do příšerné křeče. Je těžké popsat ten stav. Jako kdybych byla natahována na skřipec a praskaly mi všechny obratle páteře, zároveň jakoby mi někdo rval kusy masa z těla. Pocit, že ke smrti je jen krůček… Dítě jsem pak vytlačila na pokyn neuvěřitelnou silou – chválili mě jak jsem statečná, přitom to bylo úplně špatně. Dcera měla zmáčknutou hlavu, jak jsem ji násilím drala ven ještě nepřipravenými cestami. A já byla na půl roku zmrzačená. Po porodu jsem byla naprosto vyčerpaná. Nemohla jsem se ani pohnout. Ačkoliv malá byla v místnosti se mnou, nechovala jsem ji, neměla jsem sílu ji ani vleže držet na své hrudi. Tentokrát nebyl ani jediný stah, kterému bych se nevěnovala. Nesnažila jsem se být statečná a dělat jakože nic. A v tom, myslím, bylo kouzlo toho, že mě porod nevyčerpal, a já zůstala mezi stahy a následně po porodu úplně v pohodě.
Celý porod byl úžasně osvobozující zkušeností. Potvrzením tušení, že jediným skutečným odborníkem na porod je rodička. (A to každá jen na ten svůj.) To, co mne v předporodních přípravách naplňovalo beznadějí – nikdo není ochoten být se mnou – se nakonec ukázalo jako ideální podmínka pro porod. Dnes už vím, že rodící žena nepotřebuje, aby ji někdo vedl, povzbuzoval, vyšetřoval, chránil hráz… Neboť porod probíhá hladce, přijme-li ho žena jako úkol určený jen a jen pro ni, je-li ochotna se bolesti podvolit a nikdo ji při tom neruší.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.