Porodní příběh

Hned na začátku musím uvést, že tento příběh je dlouhý, protože jsem chtěla zachytit každý důležitý okamžik, který vedl k jednomu z nekrásnějších dní mého života a nádhernému vstupu do života mého syna Jáchyma. A těch důležitých okamžiků bylo opravdu hodně.

Začalo to 20.4.2011 ráno, kdy se mi v bříšku rozsvítilo sluníčko a mně bylo jasné, že čekáme třetí miminko. Touha přivést toto miminko na svět co nejkrásněji, a tedy doma, ve mně byla už dlouho, ale tímto dnem to teprve začalo. Jsem ráda, že má těhotenství 9 měsíců, protože jsem potřebovala hodně času. Potřebovala jsem totiž teprve samu sebe ujistit, že tato moje touha je správná a čistá, že nejsem jen nezodpovědná a sobecká matka, která upírá dítěti nejlepší péči. K tomu jsem dospěla asi až v půli mého těhotenství a velmi mi pomohlo vidět video s Lucii Groverovou, u kterého mi tekly slzy a já jsem se v tu chvíli rozhodla: přestala jsem hledat vhodnou porodnici a zaměřila jsem všechny své síly k uskutečnění mé touhy, mého snu – domácího porodu. Věděla jsem, že cesta k němu bude ještě dlouhá, musela jsem hodně pročistit myšlenky, odpustit, odblokovat, promodlit, přečíst, vidět a slyšet, pochopit, přijmout a naopak nechat plynout, naučit se říkat věci upřímně, vyjádřit svůj názor a taky najít si příjemnou a podporující porodní asistentku a novou dětskou doktorku. To všechno se mi naštěstí povedlo a ten nejvíce očekávaný den, který přišel 10.1.2012, jsem byla připravená. Připravená protančit, prozpívat a co nejkrásněji prožít zrození mého miminka.

Den D začal ve 3.30 ráno, kdy jsem otevřela oči a uvědomila si, že to co jsem cítila, nebylo tvrdnutí bříška, jako předchozích pár týdnů, ale první doopravdová kontrakce. V tu chvíli už jsem nemohla spát, vzpomněla jsem si, že s první dcerou to začalo ve stejnou dobu a do oběda byla na světě. Vstala jsem a rovnou zamířila na toaletu, protože právě začal samovolný proces čištění a mně bylo jasné, že je to tady. Abych nikoho nevzbudila, šla jsem do obýváku, zapálila si svíčky, vonné tyčinky, uvařila čaj a pustila moji oblíbenou hudbu. Úplněk mi svítil přímo do okna, bylo mi nádherně, tančila jsem, zpívala, smála se a plakala, připadala jsem si tak neskutečně svobodná a šťastná. Kontrakce jsem měla asi 4 za hodinu. V 6 ráno jsem sfoukla svíčky, vypnula hudbu, napsala mamince zprávu, ať balí kufry (přesvědčená, že to do porodu z Moravy nestihne, ale že snad přijede co nejdříve) a šla jsem připravovat dětem snídani. Chtěla jsem, aby manžel neměl žádné podezření a v klidu odvezl děti a šel do práce. Potřebovala jsem být sama a vše si náležitě prožít. V 7:30 jsem rodince zamávala, přišla další silnější kontrakce, která mě donutila jít opět na toaletu (odešla mi hlenová zátka – příprava k porodu). Uklidila jsem kuchyň a udělala pár domácích nezbytností a připravená začít rodit, jsem si uvědomila……… že kontrakce jsou pryč! Úplně přestaly! První myšlenka, která mě v tu chvíli proletěla hlavou byla – miminko čeká, až se všichni vrátí! Nevěřícně jsem se naložila do teplé vany, doufajíce, že se tím kontrakce zase spustí, ale nic se nedělo. Příjemně unavená z probdělé noci a teplé vány jsem se zachumlala do peřin a blaženě usnula. Kolem 11 mě opět probudily další stahy, bylo mi jasné, že do oběda jako s předchozími dětmi to už nestihnu.

Připravila jsem si lehký oběd, trochu uklízela, chystala si věci k porodu, chodila z místnosti do místnosti a pozorovala venkovní slunečné, ale ledové počasí a nakonec jsem skončila u televize. Abych věděla, že nemám být úplně v klidu, na to mě každou hodinu upozornila jedna kontrakce, docela málo k porodu:o) V 16:00 mi bylo jasné, že moje myšlenka, že mimi čeká, až všichni přijedou, byla správná. Věděla jsem, že všichni (včetně mojí mamky) přijedou v 18:00. Protože stahy mírně zesílily, přesídlila jsem se do ložnice, zapálila svíčky, pustila hudbu, tančila, zpívala, houpala se na balonu a bylo mi opět moc krásně. V 18:00 se rozletěly vstupní dveře a za velkého volání:“ Mami, jsme doma a vezeme babičku“, se vrátila celá rodinka. Bříško každého přivítalo silnější kontrakcí a mně bylo jasné, že teď teprve začínáme:o)

Do 19:00 jsem byla schopná všechny přivítat, prohodit pár vět s maminkou, pomazlit děti, manžela, ale pak už začaly kontrakce sílit a já jsem se opět odebrala do ložnice k mému svíčkovému a tanečnímu mejdanu. Manžel přišel za mnou, a přestože byl velmi milý, pokoušel se mi namasírovat záda, ujistila jsem ho, že potřebuji být sama, že když se nemůžu soustředit, víc to bolí. Pochopil a nechal mě samotnou. Za půl hodiny, už byly kontrakce natolik silné, že jsem se rozhodla přemístit do vany. Putovaly se mnou i svíčky a hodiny. Vana byla velm příjemná a kontrakce velmi rychle sílily. Prodýchávání už mi nepomáhalo, začala jsem tedy po vzoru Lucie G. kontrakce prozpívávat. Měla jsem připravenou takovou zpívanou modlitbu: Veni Creator Spiritus (Přijď duchu stvořiteli). Myslela jsem si, že bude stačit si jen tiše broukat, ale to jsem se hodně spletla. Za chvíli už jsem volala manžela, aby se nelekal, že to co provozuji, je zpěv! Vysvětlila jsem mu v rychlosti, co zpívám a že mi to velmi pomáhá odvádět z těla ten velký tlak, který v sobě mám (po porodu mi manžel řekl, že se mu to zpívání líbilo:o). Ještě chvíli u mého muže zůstanu, protože jeho pomoc, přístup, odvaha a důvěra ve mě byla obrovská. Přicházel tiše jen ve chvílích, kdy jsem nezpívala (věděl, že zrovna odpočívám mezi kontrakcemi) a plnil rychle všechna má přání. Že to pro něj muselo být náročné jsem viděla po porodu, kdy se mu hned vyházely na puse opary a bolesti břicha měl ještě druhou noc, přesto působil klidně a maximálně mě podporoval – Pali, moc děkuji!!!

V jednu chvíli byla kontrakce tak silná, že jsem manžela poprosila, aby hned zavolal porodní asistence, že už určitě rodíme. Bylo po osmé, od té chvíle už čas utíkal velmi rychle. Sebevyšetřením, jsem cítila vevnitř hlavičku, i manžel vzal odvahu a zkusil na ni šáhnout, velmi mě to zjištění povzbudilo, věděla jsem, že už bude miminko brzy na světě. Pak přišly další silné stahy, zkoušela jsem už tlačit, ale nic se nedělo, musela jsem intuitivně změnit polohu do kleku a další kontrakci jsem se propadla někde hluboko do svého těla. Viděla jsem jak hlavička vevnitř postupuje, další mohutný tlak, nesmírná síla až k roztrhání (ale bolest už jsem necítila) a šup……..hlavička, byla venku. Musím říct, že toto byl nejkrásnější a nejsilnější moment. Zrovna vešel manžel a ptal se, jestli je všechno v pořádku, v šeru si ničeho nevšiml. S obrovskou radostí jsem mu oznámila, že je hlavička venku, hladili jsme ji, cítili vlásky, ouško a pohyb, jak hlavička a tělíčko rotuje, aby se mohlo správně narodit. Několikrát jsem si musela říct, klid, netlač, dej tomu čas, byl to úžasný pocit, bylo to neuvěřitelné. Pak přišel další tlak a vyklouzla ramínka a poslední zatlačení……miminko se na nás dívalo pod vodou. Byla to nádhera, chtěla jsem ho pod vodou ještě chvilku nechat, ale otvíralo pusinku jako malý kapřík, tak jsem se trochu bála, aby se nenapil a položila jsem si ho na rameno. Bylo ticho, miminko se hýbalo, ale neplakalo, chvilka očekávání…..a nádech a kratičký pláč, který přivolal babičku a děti, to byla radost! Obrovská! Byla to nádhera. Miminko odpočívalo, klidné a spokojené na mém rameni a slzy radosti jako hrachy se hrnuly z našich očí. Jen brácha Vilík (5let) dokázal svou radost prožít hlasitěji:o) Na jediné, co jsme v tu chvíli zapomněli, byla porodní asistentka, čekající před zamčenými dveřmi našeho domu:o).

I příchod porodní asistentky byl jako naplánovaný. O porodu jako takovém jsem toho věděla poměrně hodně, ale o porodu placenty jsem tolik informací neměla a myslím, že by mě některé věci docela překvapily. Byla jsem ráda, že si můžu užít miminko a je o mě úžasně postaráno. Placenta se nám narodila asi za půl hodiny. Máme ji uloženou v mrazáku, kde čeká, až táta zasadí synovi strom, abychom ji mohli pod něho zakopat. Nechali jsme dotepat pupeční šňůru a hrdý tatínek ji přestřihnul. Na chviličku jsem dala miminko do rukou tatínkovi, abych se mohla osprchovat a obléct a pak už jsme se s miminkem zachumlali do postýlky, bylo to úžasné. Uvědomila jsem si, že celý den se odehrával v režii vyšší moci, že kdybych do toho chtěla já nebo kdokoliv jiný zasáhnout, mohlo se to jedině pokazit. Bylo to prostě dokonalé.

Zjistila jsem, že když se člověk zbaví strachu a otěží systému, může zažít něco velkého. Naše touhy bývají vyslyšeny, touha je zázrak a zázraky se dějí, věřme!

Poděkování: Bohu za tak velký dar. Mamince za velkou podporu po celou dobu těhotenství, při porodu i po porodu, za modlitby. Tchýni za úžasnou péči po porodu. Manželovi za jeho podporu a důvěru a ochotu přijmout situaci, kterou nemůže ovlivnit. Celé rodině za modlitby. Sestře za její vlastní pohled a zkušenost, kterou mi předala z vlastního domácího porodu v Anglii. Porodní asistence paní Menčlové, za její podporu, péči, vlídný a chápavý přístup. Lucii Groverové za její životní příběh a názory, které se nebojí šířit dál. Všem kamarádkám a blízkým, kteří mě z úmyslu rodit doma nezrazovali, ale naopak mě podporovali.

A všem, kteří se dokážou oprostit od strachu, systému a zaškatulkování a dokážou tak i díky krásným zrozením, měnit svět k lepšímu.