Všude dobře, doma nejlépe (aspoň pro mě)

Nejsem alternativní žena. Nenosím batikované sukně. Neobjímám stromy. Nejím naklíčené zrní. O tibetské míse jsem se donedávna domnívala, že se jedná o speciální druh ovocné mísy (zřejmě s přídavkem jačího mléka). Nesnáším přírodu (alespoň tu, co každé jaro promění naši zahradu v neprostupnou džungli). Zato miluji cheesburger od "Meka" (a jablečnou taštičku). Zbožňuji sezónní výprodeje, prodejnu nábytku Ikea, americké seriály a Coca-colu v jakémkoliv množství. Holím si nohy a barvím si vlasy.

Pokud jste si představu o typické "domarodce" vytvořili podle seriálu o bodrých doktorech z Růžové zahrady, asi vás zklamu. Jsem docela obyčejná matka dvou malých dětí. To první se narodilo v porodnici. To druhé doma.

Nebudu zde sepisovat svůj porodní příběh. Jestli si chcete dojatě zaslzet, raději ani nečtěte dál. Bez nároku pokoušet se o tiskové prohlášení za všechny ženy, které rodily doma, bez potřeby dojít k obecnému závěru, bez citace odborné literatury a kouzlení se statistickými údaji, čistě jen z mého subjektivného pohledu na věc, vám předkládám zkušenosti s vlastním domácím porodem.

V prvním těhotenství jsem věděla, že existují ženy, plánovaně porodivší doma. Idea mi to byla sice sympatická, ale jelikož jsem absolutně netušila, jak takový porod opravdu vypadá a jaký bude, až ho zažiji na vlastní kůži, nad porodem doma jsem vůbec neuvažovala. Vybrala jsem si dle svého vědomí a svědomí porodnici, která splňovala moje představy, porodila jsem a byla jsem spokojená. Na svůj první porod vzpomínám ráda, personál porodnice byl vstřícný a milý a vskutku si nemám nač stěžovat. Teorie, že doma rodí ženy, které mají s porodem v porodnici špatnou zkušenost, se na mě rozhodně nevztahuje.

Ráda bych napsala, kdy se můj pohled na alternativy v porodnictví změnil. Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, nemohu se dobrat zlomu, kdy dosud latentně spící semínko myšlenky, že se dá rodit i jinde než v porodnici, vyklíčilo v bujnou rostlinku rozhodnutí, že porod doma je pro mě to pravé ořechové. Snad mě ovlivnily knihy, které jsem četla, snad příběhy o přirozených porodech, uveřejněné na internetu, nebo jsem prostě dozrála k něčemu, co bylo vždy mou součástí, a nyní se dralo na povrch.

Každopádně v okamžiku, kdy jsem počůrala těhotenský test a spatřila vytoužené dvě čárky, kdesi vzadu v mém mozku už blikalo světýlko přesvědčení, že všude dobře, doma nejlépe.

V naivní víře, že rodit doma je dnes už normální a mínění veřejnosti je k všemožným alternativám tolerantní, svěřila jsem se okolí se svým záměrem. Zjistila jsem, že jsem zřejmě trpěla přehnaným optimismem. A v návalu entuziasmu a ve jménu boje za správnou věc jsem se jala trpělivě a poctivě šířit osvětu.

V první řadě jsem musela čelit nařčení, že se svým rozhodnutím porodit doma stávám prakticky potenciální masovou vražedkyní. Hororové scénáře mi líčily matku v tratolišti krve, postižené dítě, zničeného otce, zešílevší tchyni a batole, jež čeká chmurný osud siroty. Tímto děkuji výrobci Bachových kapek první pomoci. A taktéž firmě Orion, díky jejímž výrobkům jsem dokázala zůstat v klidu a nepraštit autory zmíněných výroků těžkým tupým předmětem mezi oči. Naopak jsem se snažila vysvětlovat, že doma budu rodit pouze v případě, že moje těhotenství bude zcela fyziologické a porod bude probíhat dobře, že pokud bych se necítila doma v bezpečí, pošupajdím ochotně do porodnice, že jsem na porod doma připravená, že se mnou bude zkušená porodní asistentka, že porod doma je pro zdravou nerizikovou rodičku stejně bezpečný jako porod v porodnici, že i v té porodnici se někdy stane, že všechno nedopadne dobře, že mám opravdu dost rozumu na to, abych chtěla ve věku třiceti jar dobrovolně zemřít při porodu, že opravdu nechci zabít svoje nenarozené dítě … po stém padesátém osmém opakování téhož jsem to vzdala a ty nejhorší oponenty porodů doma jednoduše posílala do háje.

Přitom mé důvody byly zcela prosté. Netoužila jsem po mystickém zážitku, nechtěla jsem se zviditelnit a připadat si výjimečná, nechtěla jsem aktem domácího porodu protestovat proti situaci v českém porodnictví. Pouze jsem chtěla porodit druhou dceru tam, kde se cítím nejlépe, kde se mohu na porodní proces co nejlépe soustředit. Chtěla jsem ji přivést do láskyplného a příjemného světa. Chtěla jsem nechat probíhat porodní proces jeho přirozeným tempem a vyhnout se zbytečným lékařským zásahům. Chtěla jsem, aby mě nikdo od novorozeného miminka neodděloval a aby s námi hned po porodu mohla být i starší dcera.

Realizovat domácí porod v českých podmínkách není ovšem jen tak. Pokud chcete k záležitosti přistupovat zodpovědně, čeká vás hned několik úkolů. Mezi ty nejdůležitější patří najít porodní asistentku, která doprovází rodičky při porodu doma, a dětského lékaře, který se nebude zdráhat převzít miminko do své péče hned po jeho narození.

Děkuji osudu, že mám to štěstí a bydlím co by kamenem dohodil od hlavního města. V Praze totiž není problém zkušenou "porodní bábu" sehnat. Já jsem si za svého "poskytovatele alternativní předporodní a porodní péče" vybrala porodní dům U Čápa. Služby, mimochodem naprosto skvělé, jsem si musela hradit sama. Být rodičkou, jež nejde s hlavním proudem, se poměrně prodraží. Ale přestože jsem do domácího porodu investovala tolik peněz, jako jiné budoucí maminky do nového kočárku, nelituji. Spíš mi principiálně vadí, že pro odlišnou než klasickou péči o těhotné, nemají zdejší zdravotní pojišťovny pochopení.

V polovině těhotenství jsem se obrátila na dětskou lékařku naší starší dcery s dotazem, co by řekla na to, kdybych druhé dítko porodila doma. Poté, co jsem si vyslechla starou známou litanii (mimino, které není pod celodenním dohledem zástupu bílých plášťů bídně zhyne na podchlazení, novorozeneckou žloutenku a zanícený pupeční pahýl), jsem pochopila, že musím zkusit štěstí jinde. Naštěstí mě zachránila závislost na internetu. Čímž děkuji zdejším účastnicím diskuse "porod doma" za cenné informace a podporu a speciálně Janě za kontakt na úžasnou pediatričku, která o nás po domácím porodu pečovala jak o vlastní.

Zatím jsem psala pouze o svém vlastním postoji k domácímu porodu. Ale je tu také můj manžel, otec našich potomků. Rodit jsem sice měla já, ale coby zastánce rovnoprávného přístupu k oběma pohlavím, jsem nechala padesát procent rozhodnutí na svém muži. Kdyby o porodu doma pochyboval, nesouhlasil s ním, nebo se bál, byla jsem odhodlána zkusit "variantu dvě", čili ambulantní porod. Naštěstí byl manžel od začátku myšlence domácího porodu nakloněn, dobrovolně sbíral informace a samovzdělával se. Definitivního názoru se dobral po návštěvě nedaleké porodnice, kterou jsme měli v záloze coby místo, kam bychom se uchýlili, kdyby se porod neuskutečnil doma (podotýkám, že to byla jiná porodnice než ta, kde se narodila prvorozená). Porodní ústav, vyhlášený svou "přátelskou atmosférou" a "rodinným prostředím" manžela vyděsil do té míry, že hned co se za námi zavřely dveře gynekologicko-porodnického oddělení, zploditel mých ratolestí prohlásil, že je nezvratně přesvědčen o výhodách porodu doma. Přitom se nám ve zmíněné porodnici nestalo nic strašlivého, jen nás zaskočila absence intimity, sterilita nemocničního prostředí a rutinní praktiky zdravotníků (např. na porodním sále nelze rodit jinde než na gynekologickém lůžku, zdravý novorozenec je po porodu na dvě hodiny umístěn v inkubátoru, aby se prohřál, "protože kdyby nebyl v inkubátoru, mohou mu selhat vnitřní orgány" apod.)

Porod se nakonec ve srovnání s předporodní anabází ukázal jako to nejsnazší. Od první kontrakce do narození miminka trval dvě hodiny. Porodila jsem doma, ve vlastní ložnici. Byl u mě jen můj muž, porodní asistentky dorazily půl hodiny po porodu. A mně to kupodivu ani nevadilo, během porodu jsem neměla pocit, že je potřebuji. Věřila jsem, že dokážu dítě porodit sama. A dokázala jsem to. I bez epidurálu, oxytocinu a nástřihu.. Nevykrvácela jsem, nepotrhala se, ani jsem se nezbláznila bolestí. Miminko se narodilo zcela zdravé, s Apgar skóre 9-10-10. Pár minut po porodu už se naše dcera snaživě přisála k prsu a dala si pořádnou dávku mleziva.

Leckterý odpůrce domácích porodů by mohl namítnout, že jsem prostě měla z pekla štěstí, že vše dobře dopadlo. Ano, měla jsem štěstí. To totiž přeje připraveným. A o to při plánovaném domácím porodu přece jde!

Když jsem si rekapitulovala události onoho lednového rána, kdy se nám narodila druhá dcera, došlo mi, že i kdybych chtěla dojet do porodnice, neměla bych šanci to stihnout (přestože máme nemocnici čtvrt hodiny jízdy autem od domu). Při rychlosti, s jakou se miminko dralo ven, bych v horším případě porodila u benzinové pumpy, v tom lepším v nemocniční vrátnici.

Přivedlo mě to na myšlenku, že každá rozumná "domarodička" se zodpovědně připravuje na možnost, že by rodila v porodnici. Možná by i ortodoxní "porodnicorodky" měly v rámci přípravy na porod zvážit, co by dělaly, kdyby porod probíhal tak rychle, že by byly nuceny porodit doma. Já jsem vděčná za to, že jsem byla na porod doma připravená. Díky tomu jsem nezešílela hrůzou, porodila dítko v co největším klidu a pohodlí, nezpůsobila jsem starší dceři trauma (v klidu jsem ji odvelela babičce, bydlící s námi v jednom domě), nezakrvácela si koberec (manžel přes něj položil velký igelit), nenechala miminko prochladnout … prostě věděla jsem, co dělat, a díky tomu vše proběhlo tak, jak mělo.

Občas se mě lidé ptají, zda bych porod doma doporučila. Překvapím je, když řeknu, že ani náhodou! Jediné, co bych mohla každé ženě doporučit, aby o svém těhotenství přemýšlela a zodpovědně se rozhodla rodit tam, kde se cítí v bezpečí. Aby znala svoje možnosti, svůj zdravotní stav a rozhodovala se s ohledem na sebe i na miminko, které čeká. Pro někoho je ideálním místem vlastní domov, jiný potřebuje lékařské zázemí a nejmodernější techniku. Každá jsme jiná a každá bychom měly mít možnost svobodné volby.

Pro mě porod doma není odmítáním nového a návrat k době, kdy rodily naše prababičky. Je to osobní a soukromá cesta. Spíš než návrat ke sterému ho cítím jako návrat k tomu původnímu, k respektu přirozených zákonitostí, splynutí s řádem Univerza.

Pokud je někomu tato cesta blízká a cítí, že by po ní chtěl také jít, přeji mu hodně síly a odvahy, neboť v našich podmínkách to bývá cesta strnitá.

A ostatním přeji toleranci a pochopení pro ty, kteří chtějí dělat věci jinak, než je u nás v kraji zvykem.