Kráva, soudruzi a slzy v očích…

Následující proces porodu nás vyvedl z omylu. Úplně z jiné části krávy vylezlo obalené “něco” ve slizkém vaku, po chvíli jsme rozkódovaly čumák a kopýtka, pak kráva chvíli odpočívala, všichni čekali a nakonec se při divném funění té rodící krávy narodilo celé tele.

Tehdy jsme doma probrečely odpoledne. To strakaté tele totiž hned odvlekli do ohrádky naproti, kde nešťastně civělo na přivázanou matku. Viděli na sebe, nemohli k sobě. To ještě mokré tele plakalo, kráva jej volala. Ale tehdy soudruzi prostě „urobili tak, jak bylo spravne“. První neupotřebitelné mlezivo teklo do kanálu a hektolitry mléka do cisteren. Nic z toho do telat.

Každý ví, časy se mění. Soudruzi se už dvacet let oslovují pane, krávy i s telaty je hojně vidět na pastvině. I v tom lidském porodnictví je vidět pokrok. Dnes si dítě prohlížejí přes skla vyhřívaných krabic oba rodiče přímo na porodním sále a jsou pryč časy, kdy naše matky ukazovaly otcům jejich potomky přes okna místních porodnic. A když se náhodou dítě nedostane do vyhřívané krabice, alespoň jej podrobí život zachraňujícím vyšetřením. Co na tom, že miminko volá, pláče, stejně jako to tele. Matce se na rozdíl od krávy dá vysvětlit, že “tak je to správně”.

I když mě normálně cizí mimina nechávají chladnou jak psí čumák, při pohledu na “kouzelná” videa porodů a řvoucí novorozence oddělené od matek “jen na chvíli” se mi derou slzy do očí. Něco je špatně, instinkty říkají, že takhle ne. Videa, výpovědi a dostupné informace však jasně sdělují, že takhle ano a docela běžně.

Možná jsem ale ještě nedosáhla úrovně běžné v naší racionálně vyspělé a civilizované společnosti, která současný stav vnímá a chápe jako pokrok. Možná jsem jen zakrněla v instinkty poznamenaném dětství.

Těhotenství, porod a první pláč…

Od poloviny těhotenství začínám pátrat, studovat a hledat a mé, do té chvíle ničím věcným a racionálním nepodložené, představy o „normálnosti“ porodu jako přirozeném procesu dostávají konkrétní podobu. Do blížícího se termínu porodu zbývá jen pár dnů a já po několikaměsíční usilovné a vyčerpávající snaze zjišťuji, že v českých porodnicích přirozeně s největší pravděpodobností neporodím. Jsem srab a tak se připravuji na porod doma.

O tom, že bezpečná metoda přirozeného, asistovaného porodu opravdu existuje, nemá smysl se rozepisovat. Kdo bude chtít, informace si najde. Tuto metodu popírat by bylo stejné jako popírat holokaust. Tvrdit, že asistovaný porod doma je hazard, chápu jako neschopnost nebo neochotu zabývat se fakty. Tvrdit, že asistovaný porod doma je nezodpovědnost, chápu jako neschopnost nebo neochotu tolerovat jiný názor.

V pondělí po půlnoci mě probouzí jemné bolesti, které zaspávám. V průběhu rána a dopoledne bolesti přicházejí a zase odcházejí paralelně s tím, jak se někdo objevuje ve dveřích. Nejprve porodní asistentka s dulou, které se s úsměvem dívají na bláhovou prvorodičku, co neodhadla situaci a zavolala je příliš brzo. Posílám je domů, s ujištěním, že se ozvu, až je budu potřebovat.

Kontrakce se vracejí, pravidelně co 6 minut, když přichází kamarád stolař a jde si změřit míry na postel. Je tady půl hodiny a po kontrakcích ani stopy. Ochranný mechanismus savce funguje skvěle. Nemáš klid a jistotu, porod počká.

Odchází, zamykáme vrata a po poledni se porod rozbíhá. V 9 večer jsem otevřená na 4 cm. Konečně chápu, co znamenala slova Z. Štromerové, že si porod musím oddřít sama, asistentka jen hlídá a neruší. Na mou žádost se vrací PA s dulou a už ze dveřích slyším chválu, že tyhle kontrakce vypadají lépe. No bodejť, vždyť bolí jako prase a mezi nimi se chvílemi klepu jako ratlík.

Celá akce najednou dostává řád, balí mě do deky, masírují, podporují ve změnách poloh, prozpívávají se mnou kontrakce. Já se válím před krbem, v jednu chvíli skučím zimou, aby manžel přiložil, hned na to si stěžuju, že to horko se nedá vydržet. Při každé kontrakci, kamkoliv hmátnu do prostoru, je připravená spásná ruka, do které zatínám prsty.

Kolem 1 hodiny ráno se porod zpomaluje, ozvy jsou v pořádku, kontrakce silné, ale jakoby neúčinné. Vtom dula navrhuje, ať přejdeme do kuchyně. Dostávám radu, ať uvolním pánev. Uvolňuju, celou vahou se jí v kontrakci zavěšuju na krk a visím jako hadrový panák.

Cítím silný tlak. Vím, že už můžu tlačit, odevšad to slyším: „už zatlač“, ale já najednou ještě nechci. Nechávám miminko volně postupovat samotné. Cítím, že s pomocí gravitace mu to jde víc než dobře. Cítím, že hráz je to poslední, co by se natrhlo.

Kontrakce. „Už vidíme hlavičku!“ volá manžel.
Kontrakce. „Zatlač“ a světlo z blesku.

V přestávce mezi stahy mi ukazuje hlavičku na displeji fotoaparátu, aby mě podpořil v mém úsilí.

Kontrakce. „Už si sedni na vak“, říká PA.
Já: „Ještě ne, ještě mě nechte ve stoje.“

Pak už si na vak sedám, dvě zatlačení a miminko je s křikem na světě. Ihned mi leží na břiše. Při prvním doteku našich těl mlčí, s otevřenými ústy a s černýma hlubokýma očima na mne kouká. Jakoby divoká bouře na moři zmizela a hladina se ve zlomku vteřiny proměnila v klidné zrcadlo. Prý hořely svíčky a bylo půl třetí, já to nevím.

Jediné, co vnímám, je, že uprostřed té klidné hladiny objímám teplé hebké tělíčko s černýma moudrýma očima.

Přikrýváme ho osuškou, miminko kýve hlavičkou a okamžitě se přisává.
„Au, ono mě kouslo!“ stěžuju si při kojící premiéře.
„Prosím tě, vždyť nemá zuby, to se jen pořádně přisálo.“ Odbývá mě dula.
No jo, to dá rozum přece. Asi bude ještě chvilku trvat, než se mozek naplno vrátí do práce.

„No a co máme?“ ptá se manžel a já vlastně taky.
Prohlížíme si krásné stvoření na mém břiše a čekáme, až se pustí, abychom se mohli podívat.
Ale ono ne, 5 minut, 10 minut a stále saje…
„Tak je to kluk nebo holka?“
Manžel bere čelovku a pátrá pod ručníkem.
Holčička.

Tak přišlo přesně v den termínu, o půl třetí ráno, na svět naše Sluníčko. Poprvé a na delší dobu naposled zaplakala večer, kdy ji přijel zkontrolovat pediatr.

Já jsem vyvázla bez poranění a s nejkrásnějším zážitkem svého života.

Hovězí, běžky a dítě s rohama

Je krásné, slunečné ráno a my se budíme ve třech. Postupně manžel informuje sousedy, že máme dceru a že jsme rodili doma. Ve chvíli, kdy už novinu ví prodavačka a pošťák, není třeba v oznamování pokračovat.

Během dne dostáváme od lidí dárky, přání, v jednu chvíli přináší sousedka kus hovězího a domácí nudle na polívku. Vše mi to nosí manžel postupně do domu a já nevím, jestli mám brečet nebo se smát. A tak zvládám obojí.

Jsou tři týdny po porodu. Obouvám běžky a jedu se s manželem, který má Sluníčko v šátku pod bundou a pár dní už spolu na lyžích křižujou okolí, jen tak zlehounka projet.

Vždycky se ale najdou jazyky zlé a mezi lidmi začíná kolovat, že se nám narodilo přidušené dítě. V jedné variantě této „originální“ zkratky dokonce zmodralo.

„Ach jo, lidi, nám to dítě nezmodralo, ani nebylo přidušené, nám se narodilo dítě s rohama!“

Poděkování

• Děkuji osudu, nechci-li tu vyšší moc nazvat jinak, že stvořil Odenta a v těhotenství mi přihrál do cesty Míšu Mrowetz.
• I když mi nebyla dopřána seriózní možnost volby místa porodu, děkuji naší demokratické společnosti alespoň za to, že umožnila vydání těch několika knih o tom, jak se dá „normálně rodit“ a necenzuruje internet.
• Děkuji všem, co při porodu byli u mě a pro mě, osvícenému pediatrovi a vstřícné PA s klinickou praxí na telefonu.
• Děkuji všem „symphatisantkám“ přirozeného porodu za ochotu, s jakou podpoří každého, kdo se zeptá.
• Děkuji svému manželovi, že je nejlepší partner a kamarád pod sluncem.
• Děkuji svému milovanému dítěti, že si mne vybralo za mámu.