Pohled zdravotnice: jak jsem nerodila doma

Pro naše první miminko jsme se rozhodli v mých 28 letech, byla jsem zcela zdravá maminka a otěhotnění i průběh těhotenství byly naprosto bezproblémové. Jako lékařka jsem byla vždycky přesvědčená, že chci rodit v nemocnici, jenže… jak měsíce přibývaly a bříško rostlo, začala jsem o tom trošku uvažovat (vracely se mi totiž ne zrovna nejpříjemnější zážitky, kdy jsme byly s kamarádkou coby medičky přítomny u "klasických" porodů a říkaly jsme si, jak je to hrozné, notabene ještě s tím publikem okolo).

Takže jsem začala studovat různé články o alternativních porodech, obcházela jsem výstavy, přednášky, prostě všechno co se naskytlo. O své úvaze, že rodit doma nemusí zrovna být špatné, jsem se své gynekoložce nesvěřovala (je to starší dáma, soudní znalkyně, a pro mé rozhodnutí by nejspíš měla pramalé pochopení).

Zato jsem to probírala s různými kamarádkami - zdravotnicemi nebo těmi maminkami, které rodily v zahraničí doma. Najednou se mi už nezdálo, že by to bylo tak úplně "padlé na hlavu" a začala jsem přemýšlet, jak to vlastně udělám já: jsem přeci "bezproblémová těhule", sousedka je porodní bába, do porodnice to mám 10 minut, a moderní medicína to možná s úkony kolem "normálního" porodu přeci jen trochu přehání…

V mém přesvědčení, že porod mimo porodnici nemusí být tak úplně scestný, mě utvrdila i poslední předporodní návštěva ve "naší" porodnici: i přes mé upozornění, že budu asi podle data početí a velikosti děťátka rodit dřív, jsme dostali termín informační schůzky až těsně před plánovaným porodem.

Jak už to v životě bývá, o překvapení není nikdy nouze.

Po odpoledni stráveném "přípravou hnízdečka" jsem skončila u vrat porodnice již té noci. Porodní bába na dovolené a rychlost příchodu kontrakcí mě natolik zaskočily, že jsem klíčící myšlenku na porod doma okamžitě zlikvidovala.

Příjezd do porodnice nebyl nic super - jako neinformovaní rodiče jsme třikrát objeli porodnici, než jsme našli vchod a i ostatní realita se notně lišila od toho, co o sobě napsala porodnice do letáku pro maminky. O nadstandardu ani jednolůžáku nemohla být ani řeč, takže manžel musel domů, kde měl čekat až do chvíle, kdy to bude opravdu "na spadnutí".

S porodním plánem jsem se neodvážila vyrukovat - vždyť jen když jsem se sestřičky mezi kontrakcemi ptala, jestli můžu použít vlastní Yal místo klasického klysmatu, sjela mě se slovy: "Ježíši, tak už to tolik neřešte, porodily všechny, porodíte taky !"

Pak už jsem se tedy na nic neptala a 10 hodin čekala, než už budu konečně moct na porodní box a zavolat manžela. Moc to neutíkalo, nicméně nakonec jsem přeci jen už ležela na "koze", držela za ruku manžela a vyčerpaná poslouchala úžasná slova porodní asistentky: "Ještě tak dvě tři kontrakce a budete moct pořádně zatlačit".

Jenže… dál už šlo všechno mimo plán. Z ničeho nic začaly ozvy děťátka na monitoru rychle klesat až do hrůzostrašného ticha. Mohlo to být sotva pár desítek sekund, mě se to ale zdálo nekonečné. Ve chvíli byli na místnosti všichni včetně primáře, kterého jsem slyšela říkat "no nazdar, to to krvácí". Pak už šlo vše ráz naráz. Kdo někdy pracoval v nemocnici tak ví, že takový "mazec" se strhne opravdu jen ve chvíli, když jde o život. A miminku v tu chvíli šlo…

…

Probudila jsem se celá omámená na intenzivním pooperačním lůžku. Břicho nikde, miminko nikde. Nemohla jsem ještě ani odkašlat, natož dosáhnout na zvonek a zavolat sestřičku. Těch deset minut pro mě trvalo snad deset let. Pořád jsem si dokola říkala jak to dopadlo s miminkem, a že to přeci není možné, že se tohle stalo zrovna mě…

Poté do místnosti vstoupil anděl v porobě sestřičky a já se strachy přiškrceným hlasem zeptala, co je s miminkem. "Nebojte", usmála se sestřička "chlapeček je úplně v pořádku. Chcete ho přinést ukázat ?".

Až později jsem se dozvěděla, že příčinou všeho byla pupeční šňůra kolem krku, kterou si tam miminko "přehodilo" na poslední chvíli.

V tu chvíli ze mě spadl obrovský balvan a jako mávnutím kouzelného proutku jsem ráda zapomněla na všechny drobné nepříjemnosti, které se okolo porodu v nemocnici nachomýtly.

Na tento okamžik si vzpomenu vždy, když se vyskytnou nějaké větší či menší lapálie a já třeba zrovna hrozně "řeším" zánět středního ucha či vzteklé dítě. A hned je mi líp.

A zároveň vůbec nechápu, jak jsem mohla v přechodném "pomatení" upřednostnit vlastní pohodlí nad zdraví miminka (výrazem "pomatení" se nechci nikoho dotknout, ale já to tak prostě u sebe vnímám).

MOC PROSÍM MAMINKY, ČTĚTE A PŘEMÝŠLEJTE !!!

Nerada to vyslovuji nahlas, ale musí to být:

KDYBYCH JÁ - BEZPROBLÉMOVÁ RODIČKA BYLA RODILA DOMA, BYL BY MŮJ CHLAPEČEK TĚŽCE POSTIŽENÝ NEBO MRTVÝ. Pak by mi asi nebylo moc platné, že spousta porodů doma dopadne dobře.

PŘEJI VÁM POHODOVÝ POROD, ALE PŘEDEVŠÍM ZDRAVÁ MIMINKA !