Přidat názor k článku Jak jsem porodila doma

Četla jsem tu v diskusích výčitky k oné mamince, že si dovolila porodit doma, ačkoliv začala krvácet, a že nadřadila svůj strach z nemocnice nad zájem o dítě...
Podle článku to není tak docela pravda:
1) píše, že nejprve chtěla volat záchranku, manžel jí vytočil porodní asistentku, která přijela obratem
2) porodní asistentky volaly záchranku
3) paní přesto stihla porodit doma

Jinnak myslím, že v článku je vidět, co s námi dokáže udělat psychika; a je jasné, že naše psychika porod ovlivňuje - a pořádně. A není to jenom o "přecitlivělosti". Všichni to známe, co nedostatek pocitu bezpečí a stres udělá s jinými fyziologickými pochody v těle - kolik z nás nejde na dvou až třídenní návštěvě "na velkou", kolik z nás špatně usíná jinde než doma, kolik při nemoci dětí dostává průjmy? A porod, který tělo jistojistě plánuje "do bezpečí", u mnohých žen nemůže jet správně, když je kolem hromada cizích a necitlivých lidí a každý do matky nějak šťourá (psychicky či fyzicky)... Sama jsem poměrně flegmatická, ale byla jsem vděčná za manžela u porodu, který fungoval jako jakýsi první štít a zároveň někdo blízký. Porodníci by se měli méně soustředit na to, aby porod probíhal podle jejich plánů (často spíš podle toho, jak se jim to hodí) a více na to, aby rodící ženě nen základní pocit bezpečí aspoň nenarušovali, když už ho nedokáží aktivně vytvářet :-(