Taky jsem měla takovou kolegini v práci, jejíž děti a manžel byli ti nejlepší a to zcela ve všem. I v nemocech. Ona a její děti byly vždycky nemocný víc, rýmu a kašel měly horší atd... V učení, u zápisu, ve školce byli vždycky chváleni všemi a všechno jim šlo nejlíp. Když jsem si s holkama v práci spíš tak s nadsázkou a humorem ulevovaly jak jsou ti naši chlapi nemožní, tak jsme vždy slyšely - no to u nás ne, to můj mužkej ne, to on tak a tak... Jó prd. Jednou jsem ji přistihla nechtěně v situaci kdy její nejlepší syn byl za školou a ona na to přišla a vůbec ji to v té chvíli nebylo milé, že jsem byla u toho.
No říkám si, že každý asi chce, aby jeho děti byly co nejlepší a každý se asi ve svých dětech vidí, ale nesmí se to zas přehánět. Také si myslím že takový člověk má spíš právě naopak problém s tím, že ta skutečnost je asi dost jiná než sám uvádí jak je všechno nej a bezva, protože to buď nechce svému okolí a třeba ani sám sobě přiznat.
Takže Aleno, jedním uchem tam a druhým ven, mysli si svoje a buď ráda, že patříš mezi normální matky, co mají nenormální děti.
)