Tady mi někdo mluví z duše, jsem doma už 4,5 roku (Verča 4.5 roku a Amálka 5 měsíců)a ač toho zaručeně nelituji, miluji své děti nade vše na světě a nevyměnila bych s nikým ani minutu (no minutu možná jo
), tak se mi prostě zdá, že žiju uplně v jiném světě. Uzavřená mezi čtyři zdi, neslyším nic jiného než, "mě to mami nejde" anebo pláč či smích mladší dcerky. Nejspíš se z toho opravdu za chvíli zblázním, ale nedá se nic dělat musím to vydržet, nevydělala bych takové peníze jako manžel a tudíž...,no nadruhou stranu nechtěla bych se připravit o první slůvko, první krok, první opravdový smích o tohle všechno můj prostě přichází je to něco za něco, celý život je jeden velký kompromis, tak nám nezbývá nic jiného než posilovat nervy a občas z toho blázince vypadnout, tak přeju všem maminám krásné zážitky se svými ratolestmi.