Přidat názor k článku Samovolný potrat - a co přišlo potom...

Dlouho jsem zvažovala, jestli se zapojit do těchto diskusí. Rozhodnutí přišlo poté, co mi došlo, že v posledních týdnech zadávám do vyhledávačů na podobných serverech čím dál častěji slovo "potrat" a hltám příspěvky žen a dívek, které potkalo to, co mě. Musím říct, že mi hodně pomáhá vědomí, že v tom nejsem sama. Že zřejmě bude něco na tom, co mi říkala moje lékařka, že první těhotenství končí potratem zhruba u každé třetí ženy. Proto jsem se rozhodla, že i já přispěju a že možná i můj příběh pomůže někomu, kdo prožívá něco podobného. Ačkoli některé příběhy, které jsem tady našla, jsou nesrtovnatelně tragičtější, než to, co potkalo mě, z vlastní zkušenosti vím, že čím více jsem jich přečetla, tím větší pocit sounáležitosti jsem měla.
Můj příběh je velmi podobný těm, které prožilo mnoho z vás - zhruba rok a půl jsme se s přítelem pokoušeli o miminko, ale nijak jsme to "nehrotili". Pak už jsem ovšem začala být nervózní, tak jsem začala sledovat plodné dny a v lékárnách kupovat ovulační testy. Podle nich mi vycházelo, že ovulaci ani nemám, objednala jsem se proto k lékařce, ale termín jsem měla až zhruba za měsíc. A mezitím to přišlo - zpožděná menstruace, první test se slabou druhou čárkou, další den už byla silnější a pak ještě víc. Brečela jsem radostí, přeobjednala se na dřívější termín k lékařce a ...... Víc než radost jsem začala mít spoustu obav - několik mých kamarádek potratilo přednedávnem na počátku těhotenství. Takže jsem si zakázala se radovat, dokud to nebude tutovka. Přesto jsem si opravdu nepřipouštěla nějaký možný problém. Ještě když jsem ležela na ultrazvuku a lékařka dlouho mlčela a hleděla na monitor, mě nenapadlo nic zlého. Nekrvácela jsem, neměla jsem žádné bolesti (jen mírné v podbřišku, ale to je prý i na začátku těhotenství normální) a o potratu jsem měla představu, že probíhá přesně takhle. A pak vyřkla tu osudnou větu: To nevypadá dobře... Nebyly tam žádné srdeční ozvy a navíc tvrdila, že podle ultrazvuku je dítě větší, než jsem myslela já (já si spočítala 4 až 5tt, ona říkala, že je to 6-7tt). Dala mi ještě týden. Prý počkáme, ale nechce mi dávat zbytečnou naději. Po týdnu se ukázalo, že plod nežije, že nevyrostl, dokonce se ještě zmenšil. zamlklý potrat. Strašně jsem brečela, přítel mě utěšoval, a pak to šlo ráz naráz - revize dělohy, kyretáž - v nemocnici už jsem nebrečela. Ani potom ne. Nic tak vážného se přece nestalo - stává se to TAK často, bylo to TAK rané stadium, zákrok se povedl a za tři měsíce to můžeme zkusit znovu. Hotovo, vzhůru do práce a do života. Hlavně aby přišla menstruace - přišla. Je to měsíc a půl já jsem vlastně úplně v pohodě. Práce je tolik, že není čas přemýšlet, není důvod se už k tomu vracet, ani o tom mluvit. Kromě přítele a nejbližší rodiny o tom nikdo neví, takže mě nemá kdo litovat, je to uzavřená kapitola.
... a najednou jsem si uvědomila, že jsem nešla k tomu holiči, kosmetiku, na masáže, ani cvičit. Že jsem nesplnila nic z toho, co jsem si slíbila v okamžiku, kdy jsem ležela na chodbě před operačním sálem a umírala hrůzou z toho, co mě čeká. A nejen to. Že ani nejsem schopná se na další těhotenství ani těšit, natožpak se na něj připravovat. Naopak. Zase jsem začala kouřit. A taky pít. A taky místo práce surfovat po podobných stránkách, jako je tato. A taky se přejídat a sledovat největší blbiny v televizi, jen abych nečučela do stropu. Jen tupě čekám na to, až přejdou povinné tři měsíce pauzy a pak se o dítě pokusíme znovu a tak nějak doufám, že to mě spasí. Obávám se ale, že nespasí. Dokud se nesrovnám s tím, co se stalo, zůstane to ve mě a nepomůže ani zdravé miminko. Navíc už teď vím, že mé případné další těhotenství nebude radost, ale jedna velká obava. Nevím, co se sebou, ale vím, že nejsem žádná hrdinka, jak se snažím dávat najevo svému okolí. A děkuju za možnost, vypovídat se aspoň tady. Udělejte totéž - třeba se vám taky trochu uleví. Jsem ráda, že v tom nejsem tak beznadějně sama...