Tak podobně jsem uvažovala i já. Naše holky jsou od sebe 2 roky a 2 měsíce právě z důvodů, které píšete. Chtěla jsem, aby byly k sobě věkově blízko, nechtěla jsem dva jedináčky. Jenže teď po několika letech mě nečekaně přepadla touha po miminku a chtěla bych třetí dítě. Hodně se rozmýšlím, právě kvůli dětem. Ty dvě jsou už školou povinné (7 a 9 let) a to třetí by byl takový jedináček. Řešení by asi bylo mít potom ještě jedno, ale to už je na mě moc (věk, finance, bydlení atd.) Tak váhám a říkám si, jestli to těm dětem můžu udělat. Ty starší bych asi trochu ošidila. Nemyslím finančně, ale časově. Miminko přece jen vyžaduje neustálou pozornost. A to malé bych ošidila o to, jaké to je mít si doma s kým hrát, chodit spolu do školky, do školy, na kroužky atd. Vzhledem k malému věkovému rozdílu dělají holky spolu téměř všechno. To, že jsme druhou měli po dvou letech, je asi to nejlepší, co jsme pro ně mohli udělat. Tak si tak vzpomínám, že když jsem chtěla poprvé dítě, tak jsem nic neřešila, prostě jsem ho strašně moc chtěla. Plánovali jsme svatbu, bydlet bylo kde, jen peněz málo. Ale dá se zvládnout ledacos. Druhé jsem chtěla do dvou let po prvním. Když nastala doba, kdybych měla otěhotnět, abychom to stihli do dvou let, tak jsem najednou přemýšlela. Chtěla jsem malý věkový rozdíl, ale na druhou stranu se toho i trochu bála. A naštěstí se to povedlo trošku nečekaně a jsem za to moc ráda. Horší už je to s rozmýšlením třetího. Dvě jsem vždycky chtěla, takže tam nebylo moc co řešit. Teď se nerozmýšlím jen sama za sebe, ale i za děti, protože chci pro ně to nejlepší.
Předchozí