Přidat názor k článku O večerníčkovské hysterii

Mě tedy z večerních zpráv jímá děs z trochu jiného důvodu. Bývala jsem pravidelná divačka a zprávy jsem si zpravidla nenechala ujít. Dokud jsem si neuvědomila, že je s námi sleduje taky náš syn, který se tou dobou - po Večerníčku - zrovna chystá do postýlky. A dokud se nezačal ptát: proč na sebe ty pánové střílejí? Proč tam hoří? Proč ho zabili? apod. Podotýkám, že zprávy sledujeme na ČT. Snad až do té doby, než začal klást ty své otázky, jsem si nijak moc neuvědomovala, jak velice pokřivený obrázek o světě nám zprávy přinášejí. Tak teď po Večerníčku televizi vypínáme. Dost důsledně. Nechci, aby si můj syn už z dětství odnášel do života dojem, že Země není zrovna nejlepší místo k životu.
Pokud si vzpomenu, dívám se na noční zprávy, a když ne, čtu noviny. Anebo taky ne - strávila jsem na jaře chvilku v cizině, bez televize a beze zpráv, a byl to osvobozující pocit. Po návratu jsem měla dost nadhled, tak si to snažím občas připomenout.

Lenka