O večerníčkovské hysterii

Viděl ho párkrát u babičky o prázdninách, líbil se mu, ale lítání venku je lítání venku a on musel využít každé minuty, co byl vzhůru, takže ho Večerníček spíš zdržoval. Sychravé říjnové večery jsou ale pro sledování televize jako dělané.

Vytáhli jsme z komory starého černobílého Merkura po dědečkovi, koupili jsme koaxiální kabel a podepsali smlouvu o připojení na kabelovou televizi.

Připojení naskočilo zrovna v den, kdy u nás doma panovala neuvěřitelná ponorková nemoc. Robert byl na týden v Utrechtu, já s klukama úplně sama, krátila jsme si čas neustálým přebalováním, krmením, větříkováním, uspáváním a zakuklováním, když se dalo jít ven, a vymýšlením her, které nenudí osmnáctiměsíčního neposedu, když pršelo. A ono pršelo skoro pořád. Tvrdli jsme zavření doma, Kryštof běhal z pokoje do pokoje (že jich máme) a pištěl jako siréna, Sebastík tlačil a neustále vyžadoval prso a mě tekly nervy.

Ještě než jsme měla děti, byla jsem přesvědčená o tom, že, až je budu mít, nestráví ani minutu před televizí - taková laciná a pasivní zábava! Moje děti a televize? Nikdy. Teď jsem byla nadšená, když jsme zjistila, že kabel už funguje. Posadila jsme Kryštofa před obrazovku a těsně před začátkem Večerníčku se mi podařilo vyladit čétéjedničku. Zabralo to. To dítě sedělo jako přibité, zíralo na Večerníčka, jak se houpe na koníčkovi, jak řídí auto, jak jede na kole. Pak přišla Káťa a Škubánek. Taky úspěch, ale už ne tak veliký. Ke konci pohádky si Kryštůfek tiše mumlal: Hatat, hatata.

Hatata znamená koníček (protože dělá ihaha, které Kryštof převedl do kryštůfkovštiny a vzniklo z toho hatata). Potom řekl Večrníček Dobrou noc a - Kryštof se rozplakal. No, rozplakal není to pravé slovo. Křičel hysterickým řevem, zapomínal mezi tím dýchat, slzy mu tekly proudem a z pusinky kanul slintanec. Byl úplně mimo. Chlácholila jsme ho několik minut, než byl schopný mi říct, že chce, aby se Večrníček ještě houpal na koníčkovi. Vysvětlovala jsme mu, že to nejde, že zase zítra, že už šli spinkat, dala jsem mu plyšového koníka, co má od babičky, odváděla pozornost jinam, na vyprávění o vlacích, zvířátkách, o tátovi, který se už brzy vrátí. Zabralo to vždycky na pět minut, potom si najednou vzpomněl na hatatu a hysterický pláč propukl nanovo. Usnul o půl desáté, unavený brekem, já jsem usnula pět minut na to se Sebíškem v posteli, unavená vysvětlováním a konejšením.

Druhý den jsme to zkusili znovu. Brečet začal, sotva se rozjela večerníčkovská znělka.

Televizi jsem vypnula, odpojila a schovala zpátky do komory, kam patří. Zdá se, že mé předsevzetí televize - nikdy! se vyplní. A tak jen tiše závidím své kamarádce, která ráno posadí svoji dceru před Teletubbies a v klidu si vypije kafe, protože ví, že půl hodiny bude její dítě sedět u televize a ani se nehne.