Přidat názor k článku Pan Rybář by se divil...

Podívej, to je asi otázka osobně každého z nás, nakolik uvěří nebo neuvěří v B. Totiž, když to vezmeš kolem dokola - cokoli, čemu věříš, Ti může "osud" vzít: věříš manželovi? Zítra ho může zajet auto; věříš ve své síly? Auto přejede tebe, zláme ti páteř a najednou jsi závislá na ostatních; věříš v dobré prospívání dítěte? Ze dne na den se mu něco stane (my např. v jeho deseti zjistili diagnózu AS), a najednou se ti zhroutí svět a musíš najít sílu jít dál i bez svých bývalých snů; věříš, že když si sem tam koupíš něco na sebe nebo jinou radost - nikomu tím vlastně neublížíš a sebe pozvedáš? Ztratíš práci, o jinou nemůžeš zavadit, najednou je peněz zatraceně málo a ty si musíš poradit i bez radostiček. Atd. Já opravdu k víře dospěla tak, že On sám mě oslovil, a já mu naslouchala; a teď cítím, že opravdu NENÍ MÍSTA mezi námi dvěma pro nic jiného; ještě neumím žít bez hmotných statků či jiných pozemských radostí - na to jsem byla příliš dlouho ateista , ale prostě VÍM. --- Nevím, proč to tak je mezi námi a B. Asi právě proto, že máme v sobě onen prvotní hřích - pýchu - tu, že si myslíme, že můžeme sami řídit svůj život bez B., tu, která vedla Evu a Adama k tomu, že jedli zakázaný plod - ta pýcha je nám vrozená, pro ni jsme byli vyhnáni z ráje. Kdybychom uměli B. důvěřovat a opravdu na něj spoléhat, nebylo by nemocí, nepřátelství mezi mužem a ženou, prostě byli bychom v ráji. Není to o žárlivosti, ale o principu - bez skutečné důvěry v B. to duchovní spojení prostě nefunguje. Teda aspoň to takhle já cítím, možná to takto není - tedy ber to jako můj názor.