Přidat názor k článku Bonding po česku a jiné porodní úvahy

Porodila jsem sedm dětí, ani jedno mi nedali hned po porodu na tělo, i když jsem po tom toužila. Těsně po porodu jsem vždy byla v takovém stavu, že jsem nebyla schopná aktivně reagovat a začít se dohadovat s personálem. I když to byla porodnice baby-friendly. U mě to byla rutina, automaticky dítě odnesli, umyli, zvážili, změřili a přinesli zpět zabalené. První tři děti jsem neměla u sebe ani minutu, až po mnoha hodinách na pokoji, další tři jsem měla vedle sebe, ale v inkubátoru, poslední dítě před 3 lety mi přiložili k prsu ale zabalené, umyté, jen na chvilku pak ho odnesli. Viděla jsem ho až po několika hodinách. všechny děti byly zdravé, donošené, po normálním porodu bez komplikací. Takže inkubátor nebyl potřeba. Je velmi těžké posoudit, nakolik to všechno zanechalo stopy na našem vztahu s dětmi. Navíc je to velmi individuální, každé dítě je jiné. Ale stopy tu byly a jsou, ale pro mě je to příliš intimní záležitost, nechci to tu rozepisovat na veřejné diskuzi. Nejstarší děti jsou už téměř dospělé, 19, 18, 17, 15 let, v jejich vztahu ke mně hraje velkou roli puberta a jejich snaha o osamostatnění se, někdy je to hodně bouřlivé, někdy bolestivé. Díky diskizi o bondingu si ale dokážu některé věci vysvětlit. Jsem za to vděčná.