Přidat názor k článku Bonding po česku a jiné porodní úvahy

Kdysi, před mnoha lety, jsem jezdila na setkávací semináře. Byl to takový zvláštní, důvěrný prostor, kde každý mohl vyprávět, co ho zrovna trápí, sdílet své zkušenosti a čerpat podporu od druhých... Mluvilo se o dětech, vztazích, nemocech, umírání, o duši a cestě k Bohu (i když to nebyl to náboženský seminář). Pamatuju si, jak jednou ženy (pro mě skoro babičky) otevřely téma porodů a nic z toho, co se tam odehrávalo kdy předtím, nevyneslo na povrch tolik prožité bolesti. Mluvily o bezmoci, ponížení, porodních bolestech prožívaných ve strachu a samotě, vyprávěly, jak vztahovaly ruce a chtěly se dotknout svého právě narozeného dítěte a nesměly, jak bloudily polomrtvé po chodbách a hledaly svoje děti... Nikdy nezapomenu, jak tyhle ženy plakaly, když si poprvé po čtyřiceti letech! dovolily znovu otevřít druhým svoje hluboko ukryté, ale stále živé rány. Rodily v šedesátých, sedmdesátých letech...
Jsem šťastná a vděčná, že se mnoho věcí v porodnictví změnilo k lepšímu... Ale je iluze si namlouvat, že když dnes odchází z porodnic domů zdravé matky se zdravými novorozenci, že si neodnášejí mnohdy podobnou bolest jako jejich babičky a že se pak v pocitech viny v noci potají nevyplakávají do polštářů, samotné a bez pomoci.
Článek Suzann vznikl jako určitá zpráva o sdílení bolesti a zmatku žen, které rodily v dnešní době. Myslím, že článek nechtěl na nikoho útočit, jen popsat utrpení, které je zbytečné, které by nemuselo být. Bolest z odddělování dětí od matek je zbytečná. A ať už za vnucenou separací, ke které není zdravotní důvod, stojí nevědomost, lhostejnost, nebo rutina, zdá se mi dobré upozorňovat na to, jaká nelidskost se tu děje a že je to špatně.