Přidat názor k článku Nechytej mě, mami… Naučím se padat sám!

Ono také ale záleží, kolik tomu dítěti je a po čem a kam vylezlo. Je rozdíl pomoct čerstvě si stoupnuvšímu 8 měsíčnímu děcku a pomáhat stále třeba 2 letému dítěti. Svého ročního syna jsem taky nezachraňovala, když vylezl na klouzačku a klouzal se sám... některé mámy zachraňují i dvouleté děti a pomáhají jim z klouzačky - ale i záleží, jaké to dítě je, někdo se bojí víc a nechat ho spadnout, nevyleze tam už nikdy (nebo mu to bude trvat rok!, než se osmělí znovu - jako můj prvorozený). Můj druhorozený je od narození velmi zručný a dovážný a když v 11 měsících sám vylézal a klouzal z klouzačky, nechala jsem ho, ať dělá jak umí (vždy poblíž).

Jenže před pár dny si začala stoupat moje 7,5 měsíční dcera a dolů jí pomáhám - máme všude buď parkety nebo dlažbu, žádný koberec který by tlumil pády. Má silné nohy, takže si sama stoupne, ale v tomto věku ještě není zralá na to, aby způsobně slezla dolů. Navíc si ještě neumí sama sednout, proto nepadá ani nabok, ani do sedu, ale na hlavu. Takže pomáhám a dokud neuvidím, že si sama sedla, pomáhat budu.

Postě neuznávám studený odchov za každou cenu, musí se přihlédnout k povaze dítěte, k povaze terénu (jinak se budu chovat, když pod nástrahou bude měkký koberec nebo šutry a kameny), k jeho věku a předpokládaným dovednostem. Úzkostnost taky není na místě, reálné zhodnocení ale ano. A nechat dítě omlátit z principu, to se mi příčí... kdybych hodila do vody své dva syny, druhorozený by s vypětím sil asi doplaval, umí zmobilizovat síly. Prvorozený by se utopil ze šoku. Každé dítě je založením jiné a omlácení hlavy na kamenech pod průlezkou na tom zpravidla nic nezmění.