Přidat názor k článku Nechytej mě, mami… Naučím se padat sám!

O přilbě jsme taky uvažovali, v roce a čtvrt náš 2m chodící synek spadl asi z 2.schodu (holčička o něco strší ho zatáhla za kapucu) a myslela jsem, že mi umře - oči v sloup, pusa dokořán, začal promodrávat - okamžitě jsem si vybavovala oživování, švagrovou přiměla volat záchranku, syna pověsila nohama vzhůru, bušila do něj ... až "naskočil". Odvezli nás do nemocnice a na příjmu i pak neuroložka řekli, že je to AFEKTIVNÍ ZÁCHVAT - ač čtu vše možné, vybavila jsem si jen jeden článek, který jsem o tom kdysi četla, až dodatečně na netu našla zkušenosti jiných, navíc bývá opravdu z afektu, jen někdy právě z úrazů hlavy (ale stačí i poměrně malá rána pro toho, kdo je na to citlivý) - vymizet má nejdéle do 3let.
Byla to TAKOVÁ HRŮZA, že jsem se zapřísáhla, že ho už spadnout nenechám - no, ale v tomhle věku , spadnul pochopitelně za měsíc zas - z gauče na záda a opět na hlavu, situace se opakovala, ale už byl doma muž, věděli jsme, co bychom měli dělat (do vodorovné polohy, chovat, mluvit na něj a ČEKAT) - bylo to podobně hrozné (situace trvá třeba 2-3min, kdy nejeví známky života, tentokrát neměl pusu dokořán, ale naopak pevně sevřenou, až v křeči), navíc po probrání se většinou usínal..
Pak už to nikdy nebyla taková síla, ale stačilo, že se skulil z gauče na koberec, nebo uklouzl (přestože v botkách a 20cm ode mě) u bazénu, to bylo ve 2letech, od té doby spadl jednou ještě tak, že už do bezvědomí (či co to je za stav) neupadá, jen pak zase zničehonic usnul, což se nikdy nestává,
Takže, čekám druhé, budu se snažit odhadnout "bezpečný pád" a třeba nechytat, ale...

Podotýkám, že se synkem jsme byli i u naší pediatričky, pak i na neurologii a EEG a choroby jako např.epilipsie se vyloučily, tak snad už to bude jen lepší, ale určitě jsem úzkostnější a z pádů mám hrůzu a snažím se jí potlačovat a nepřenášet na syna, což se ale asi moc nedaří .