Kdysi jsem chodila v Brně na lekce španělštiny, učil nás Peruánec jménem Cesar, doufám, že se mu dobře vede. Moc sympatický chlapík, v té době měl jednu dceru a českou (nebo spíš moravskou) ženu. Problém bilingvinních dětí brali oba vážně, proto se ještě před narozením dcery poradili s psychology. Bylo jim řečeno, že musí oba výhradně používat svůj jazyk, tedy Cesar španělštinu a jeho žena češtinu. Pokud vím, tak to fungovalo dobře. Malá to nepletla. Ale přesto bylo vidět, že čeština v českém prostředí má navrch. Když ji totiž Cesar jednou opravdu naštval (nechtěně jí rozbil nějakou hračku), vynadala mu od plic česky.
Předchozí