To není tak úplně přesné, Slovo ze záhrobí. Nemyslím si, že bych mu dávala najevo nezávislost. Jsem taková, jakou mne poznal. Věděl, že na rozdíl od něj jsem ambiciózní, že mne baví moje práce, vydělávám docela dost peněz, jsem soběstačná a NEJSEM příliš ženský typ. Tehdy se mu to zřejmě líbilo, jinak by se mnou nezačal chodit. Věděl, že ve vztahu určitou dávku nezávislosti potřebuju, že nejsem a nebudu hospodyňka a mamina na 101%. Myslím, že věděl, co od něj kdy můžu potřebovat. Kromě toho sám moc dobře ví, čeho je nebo není schopen. Navíc on si na mne nestěžuje, naopak vím od našich přátel, že o mě vždycky mluví hezky. Teoreticky se i chová hezky. Nehádáme se, nenadáváme si, dávám mu najevo, že se mi líbí, že je chytrej, vtipnej atd. Dokonce i s tou péčí o dítě je to o něco lepší, čím je syn větší. Nevím, jak mu dávat najevo, že ho potřebuju. Věděla jsem, že není manuálně zručnej, nemá papíry na auto, nevyzná se moc v technice. Líbilo se mi na něm něco jinýho a líbí se mi to pořád. Jen se vytratilo právě to BÝT SPOLU, někdy, občas, někde. My máme v podstatě velice hamonický manželství. Jenom mám čím dál tím větší pocit, že žijeme harmonicky vedle sebe, ale spolu moc ne.
Milado - to je profesionální deformace. :o))) Za jiný to řeší bulvár, já si to bulvarizuju sama. :o)
Předchozí