Manžel Jekyll, manžel Hyde aneb Dva v jednom

Nejspíš víte, o čem mluvím. Určitě jste to minimálně jednou v praxi zažily. Vaše bývalá spolužačka, kolegyně z dávného zaměstnání nebo kamarádka, kterou jste nějaký čas neviděly, vám představí svého manžela. Je okouzlující. Bezvadně oblečený, šaramantní, vtipný, bonmoty z něj padají jako piliny z trámu prožraného dřevomorkou, chová se k vám pozorně, dovede inteligentně konverzovat na rozličná témata, zkrátka ideál. Začínáte své kamarádce ve skrytu duše trochu závidět, protože vy máte doma sobecké, nespolečenské hovado, které většinu času proválí na gauči jako pes a má i podobně bohatou slovní zásobu. Nedovedete proto pochopit, že si tatáž kamarádka za rok, za dvě léta začne na svého Pana Dokonalého stěžovat v podstatě stejnými slovy, jakými vy popisujete manžela vlastního. Prostě tomu nevěříte. Jednoho dne přijdete nezvána nevolána na neohlášenou návštěvu... a ejhle. Elegán se válí na gauči před televizí ve vytahaných teplákách, s dikcí a výrazivem naprostého burana s inteligencí kropící konve komentuje naprosto dementní pořad, v okruhu cca 10 metrů od něj je na podlaze, kanapi i jeho svršcích téměř souvislá vrstva drobků od brambůrků a makové Telky (pečené, ne smažené). Kamarádka na vás upře jediný, ovšem velmi výmluvný pohled: VIDÍŠ SAMA, ŽE JSEM NEKECALA. Jste zmatená a ničemu nerozumíte. Jak je, u všech všudy, tohle vůbec možné?

Výše popsaný model je téměř univerzální. I já mám úžasného, vtipného, inteligentního manžela; ovšem pouze tehdy, kdy sám samojediný opouští byt a jde se bavit do společnosti. Ženy, které nejsou jeho vlastní, ho obvykle zbožňují. Je ochoten s nimi do pozdních nočních hodin řešit jejich potíže, naslouchat jim a nenuceně konverzovat. Komplimenty také nešetří. Doma je to ovšem jinak. Ne že bych od něj očekávala nebo dokonce požadovala, aby se mnou řešil nějaké pseudoproblémy nebo skutečné problémy, nechci od něj ani ty lichotky, na tohle si nepotrpím. Jen bych si taky někdy přála zažít s ním nějakou tu legraci. Líbilo by se mi, kdyby se mnou šel dobrovolně třeba do kina. Ani by to snad nemusel sám vymyslet a kupovat lístky. Přála bych si mít z existence svého manžela poněkud více než jen to, že doma leží (spí), čte si nebo do rána vysedává u počítače, aby zde bavil další stohlavý zástup cizích lidí. Žel, zůstane pouze u zbožného přání. Můj manžel se prakticky neliší od drtivé většiny ostatních manželů, které mám tu čest osobně znát. Jejich drahé polovičky rovněž. Téměř všechny mé vdané kamarádky, známé a příbuzné mají stejné manžely. Rozdíl je pouze v tom, že já jsem podstatně tolerantnější manželka a opravdu mi nevadí, co kde provádí a s kým. Jen mi přijde trochu líto, že to nikdy neprovádí se mnou, neboť jsme spolu pouhých dva a půl roku a já ještě tak docela nezapomněla na to, jak úžasně jiný byl v dobách své čerstvé zamilovanosti.

Racionálně vzato, nelze se této mužské dualitě nijak zvlášť divit. Budeme-li vycházet z obskurní teorie o vzniku života na Zemi, která má v našich odedávna spíše kacířských zeměpisných šířkách největší popularitu, totiž z teorie Darwinovy a potažmo také Oparinovy (z mého úhlu pohledu je stejně nepravděpodobné, že se lidstvo vyvinulo v oceánu z bílkovinného šlemu, nazývaného koacerváty, jako to, že jej k nám donesl E. T. v pytli na zádech, jak tvrdí Däniken; s Božím šestidenním plánem je to podobné. Opravdu věrohodné důkazy nemáme pro žádnou z nich), jsme pouhým článkem v evoluční řadě a od svých zvířecích příbuzných jsme přejali víc, než si jsme schopni a ochotni přiznat. Muž jakožto klasický zvířecí sameček se v tomto světle chová naprosto normálně. V přírodě je monogamie poměrně vzácná a také mezi všemi zdokumentovanými lidskými kmeny a národy polygamie s přehledem vítězí. Pokud se nemýlím, tak asi 83 procenty. Zvířecí samec se o svou družku také zajímá jen v době říje. Vzpomeňme si na jeleny a jejich impozantní souboje o samici. Nebo na tetřevy. Nebo na (dosaďte prakticky kterékoli zvíře, na které si zrovna vzpomenete). U některých druhů končí idylka už samotným dosažením březosti, jinde rodiče ještě spolupracují při výchově narozených potomků, ale jakmile tito opustí rodnou noru či hnízdo, je čas udělat samičce pá pá a vyrazit za novým sexuálním (rodičovským) dobrodružstvím.

Věc má ale háček. Zatímco zvířecí dorost opouští ochranná křídla (tlapy, spárky atd.) svých rodičů poměrně záhy, s lidskými mláďaty je to nepoměrně vleklejší záležitost. Děti máme na krku nejméně 18 let. A to ještě nesmí studovat a musí být dostatečně hrdé, neboť v mnoha méně ideálních případech se děti nechávají rodiči živit a podporovat po celý život. Tedy po celý život svých rodičů, abychom byli přesní. Člověk by to vydržel dva tři roky, kdyby věděl, že pak může rovněž udělat "pá pá" a vyrazit na lov partnera, který bude aspoň těch 14 dnů zamilovaný, zábavný a okouzlující společník. Těch 18 let ovšem představuje těžko řešitelný problém. Kdo se k vám bude chovat jako tokající tetřívek, až vám bude kolem padesáti a nebudete zrovna Helenka Vondráčková s miliony na kontě a rezidencí v Řitce? Sedmdesátiletí samečci možná, ale má to pak ještě to kouzlo? Kromě toho matka Příroda je k samičkám dost macešská, neboť dopustila tu do nebe volající nespravedlnost, že chlap je v padesáti ještě frajer, zatímco ženská stará bába. Za takových okolností je dost nepravděpodobné, že bychom mohly zvyklosti našich méně civilizovaných zvířecích příbuzných plně přejmout i my, ženy.

Proto bych ráda poprosila mužskou část populace, aby se nad svým atavistickým chováním zamyslela. Ostatně je na to vybavena podstatně lépe než kdokoli jiný; má totiž k dispozici největší mozek. Tedy ne největší ve smyslu váhy, tady vítězí plejtváci, ale v poměru k velikosti zbytku těla. Ona ta manželka je taky ještě ženská, i když vy to třeba už nevnímáte. Ona by si taky chtěla hrát. Buďte na ni, prosím vás hodní. A občas s ní zajděte někam ven. Svému psovi tu radost přece taky dopřáváte.