Veroniko, mám to stejně:). Moc nerozumím steskům o hloupnutí a poklesu sebevědomí na md, myslím, že si to vytváříme my ženy tak trochu samy, přitom to vůbec nemusí být pravda, možností, jak se udržovat, je fakt dost. Nahrává tomu čím dál víc i společenské klima, tlak na dřívější návrat do práce, krácení md, představa mužské části o pohodičce s kafíčkem v jedné a hadrem v druhé ruce. Kromě toho, cos vyjmenovala, mě napadá ještě samotná výchova dětí. Jestli jí chce člověk dělat dobře, má spoustu možností, co se literatury týče a vymyslet pak něco v praxi na vlastní potomstvo, je taky záhul
.
Já se naopak v téhle profesi cítím hodně dobře. Nikdy jsem neměla tak nadšené podřízené
, kteří by vítali skoro každý můj nápad s takovou radostí
. A i když mě mé předchozí profese vždycky bavily, nikdy jsem neměla takový pocit naplnění, jako mám teď. A hlavně hmatatelný výsledek, fajnové kluky, kteří mi hrozně moc dávají. Já mám navíc manžela, který mou momentální práci neshazuje a oceňuje výsledky
. ALe chápu, že tohle máme každý jinak.