Přidat názor k článku První zážitky se šátkem

Ahoj,
tak přeju hlavně Štěpánkovi, ať se mu nošení líbí.
Já nosím syna od narození a vzhledem k tomu, že první 3 měsíce téměř celé prořval, vděčím šátku za zachování duševní rovnováhy. Bylo to jediné místo, kde neplakal. Vázání mi šlo kupodivu snadno, jen jsem polohu "na stojáka" používala od narození, protože naležato se to Vojtovi nelíbilo. Naučila jsem se se šátkem v podstatě všechny domácí práce, chodila tak i na wc, vařila, věšela prádlo a posléze i pospávala v polosedě.
Používala jsem ho hojně i na cesty, do poradny, do obchodu, jen tak na výlet.
V poradně z toho byla naše doktorka nadšená, jak je to prima, že mě malý má pořád u sebe.
Okolí reagovalo víceméně vždycky pozitivně. Lidi se spíš vyptávají na techniku, jak je to tam uvázané, jak to že nevypadne, jestli to není těžké a tak. Slyšela jsem i poznámku "Hele, klokan" což mě rozesmálo. Se šátkem pokaždé vzbuzuju jen úsměv a dělá mi dobře, že se za námi lidi otáčí. Vojta má rád nošení dodnes (je mu 7 měsíců), ale už i začíná lézt, takže není rozhodně "rozchovaný", na což já ostatně ani nevěřím.
Zajímavé je, že nejvíc šátek upoutal v mém případě ženy ve věku babiček a prababiček. Kolikrát jsem slyšela ohlasy:
"To je prima, to za nás nic takového nebylo"
"Super, tohle bych bývala potřebovala na svoje děti"
"To je hezké, jak je v teple u maminky, tam mu nic nechybí"

A ještě větší haló vzbuzuje Vojta, když ho v šátku nese tatínek. To vždycky ty ženský hrozně dojímá :o)