První zážitky se šátkem

Takže hezky popořádku. Mám čtyřměsíčního synka Štěpánka. Už před jeho narozením, vlastně i před tím, než jsem otěhotněla, mi bylo sympatické nošení dětí v šátku. Nic moc jsem o tom nevěděla, prostě se mi to líbilo. Ze šátků na mě koukala samá spokojená miminka i jejich maminky se tvářily, že je to pohoda. Jsem člověk, který dá spíš na instinkty. A tohle mi prostě připadalo prima. Působilo na mě příjemně, že je miminko u maminky, cítí její blízkost, ale přitom má rozhled. Zkrátka jsem to brala spíš emocionálně než racionálně.

Když jsem otěhotněla, začala jsem uvažovat o tom, že to tak sama zkusím praktikovat. Na rozloučenou jsem od kolegyň a kolegů z práce dostala krásný oranžový šátek s instruktážním DVD. Štěpánek se narodil začátkem prosince. Na šátek jsem si zpočátku ani moc nevzpomněla. Pořád jsem si říkala, že až přijde jaro, vyrazíme ven. Doma to asi nemá smysl. Nevěděla jsem tehdy ještě, co už vím dnes, že existují všelijaké speciální oblečky a pomůcky atd. Zkrátka, že se to dá bezpečně a pohodlně zařídit i v zimě. Upřímně řečeno jsem po tom ani moc nepátrala. Znáte to – šestinedělí, Vánoce, spousta shonu kolem prvního dítěte… Začátkem nového roku jsme se ale tak nějak zaběhli a tak jsem začala shánět informace. Oslovila mě knížka Koncept kontinua (jsou tady o ní určitě už nějaké diskuse, takže nebudu vypisovat, o čem je.). Našla jsem v ní spoustu námětů k zamyšlení a inspiraci. Taky jsem prošla pár webů o nošení dětí v šátku, abych zjistila, co je na tom vlastně tak dobrého, případně čeho se má člověk vyvarovat. Párkrát jsem si pustila instruktážní DVD a ve spolupráci s manželem jsem na sebe děťátko nějak navázala. Pořád mi to ale připadalo složité, zdálo se mi, že to nemůžu zvládnout sama. (Ale ten pocit jsem měla ze začátku z více věcí:-)). Dny šly dál. Štěpánka jsem nosila celkem dost času na rukách. Dělala jsem s ním hodně činností v domácnosti. Nevadilo mi to, i když se samozřejmě v okolí vyskytovaly názory, že si ho „roznosím“ a už bude navěky rozmazlený. Spoustu věcí jsem se naučila dělat jednou rukou, jako určitě většina maminek:-)

Pak nastal zlomový okamžik. Štěpánek byl jednou od rána nějak ubrečený. Jinak je to moc hodné a klidné dítě. Ale každému se někdy stane, že nemá den. Nic nezabíralo, tak jsem vzala šátek, pustila jsem DVD (kde mě ta ženská vždycky rozčilovala tím, jak to dělá rychle, samozřejmě a ještě s úsměvem – a hlavně na mě nikdy nepočká! :-) - tohle prosím berte s nadhledem) a šup šup, najednou byl Štěpánek uvázaný na mě a tvářil se spokojeně. Uvařili jsme takhle spolu oběd, mezitím usnul. Byla jsem nadšená, že nám to takhle spolu jde a začala jsem ho doma nosit častěji. Každý den třeba 2x po půl hodině. Zalévali jsme spolu kytky, věšeli prádlo, sem tam něco uvařili. To vše k oboustranné spokojenosti. Štěpánkovi se líbilo, že se zúčastňuje běžných činností. Když jsem ho od 3. měsíce začala dávat na svislo, líbilo se mu, že má rozhled kolem a když na něj bylo podnětů z okolí příliš, zkrátka se otočil ke mně a usnul. Abych nezapomněla, absolvovali jsme pak taky ještě kurz vázání šátků, kde nám názorně předvedli jak vázat, informovali, jak oblékat, aby se dítě nepřehřálo nebo naopak nenastydlo, na co dávat pozor, aby dítě nebylo ve špatné poloze atd.

Začátkem dubna zaklepalo na dveře jaro, místy připomínající spíš léto. Čas vyrazit v šátku i ven. Řekla jsem si, že to nejdřív zkusíme jen někde poblíž domova, pro případ, že by se to Štěpánkovi nelíbilo. Za cíl jsme si zvolili nedaleký úřad. Byla jsem nadšená. Štěpánek za celou dobu ani nezaplakal, koukal se ven, než jsme došli na úřad, usnul a prospal i celé řehtání úředního šimla. Odpoledne jsme takhle vyrazili i do poradny, kam nás jinak musel doprovázet manžel, protože jsou tam dvoje dlouhé schody, výtah žádný, s kočárem to jeden nezvládne ani náhodou. To všechno bylo v rámci blízkého okolí. Všechno v pohodě.

Dnes jsme vyrazili po několika měsících pro pár věcí do města – do obchodů, které s kočárem nemám šanci navštívit. Štěpánek i já jsme to zvládli v pohodě. Nebyli jsme tam dlouho a ještě jsme udělali mezipřistání u mojí švagrové, kde se Štěpánek nakojil, prokopal a jeli jsme domů. Ale těch pohledů a někdy i poznámek a dotazů od lidí… „Není mu tam vedro/zima?“, „Není tam moc pomačkaný?“ nebo zkrátka jen „Chudáček malej.“, „Podívej na to děcko!“ Jenom jedna jediná paní nás zastavila, smála se na nás, ptala se, jak je Štěpánek starý a popřála nám pěkný den.

Docela mě to překvapilo a to dost nepříjemně. Bydlíme v Brně, myslela jsem, že je to tady už celkem normální. Dost často potkávám maminky s dětmi v šátku. Nikdy jsem nebyla a nebudu šedá myš. Na druhou stranu nejsem ani nějak zvlášť extravagantní. Ale dnes jsem se cítila jako Marťan. A nejvíc se mě dotklo, že si na základě pouhého dojmu (totálně bez informací) lidi dělají obrázek a to obrázek špatné matky, která své nebohé dítě vláčí takto nedůstojně v šátku. A přijde mi smutné, že se lidi pozastaví spíš nad matkou „šátkařkou“, než nad matkou, která veze v jedné ruce kočárek a v druhé třímá cigaretu (a že jich potkávám poměrně dost). Taky se mi zdá zvláštní, že pokud dítě brečí v šátku (což nám se ještě nestalo, ale stát se může – hlad, mokrá plína,…), dávají lidi vinu šátku. Když brečí v kočárku - tak se nad tím tolik nepozastaví.

Přesto se nehodlám vzdát. Budu i dál kombinovat – kočár budu využívat asi víc, ale v některých situacích je šátek nenahraditelný. Jenom se asi musím obrnit proti kolemjdoucím chytrákům.

Maminky, které šátkujete a máte už víc zkušeností, jak to děláte vy? Máte taky podobné zkušenosti? Jak reagujete na případné radílky a kritiky? Budu ráda, když mě inspirujte.