Jak jsme začali kočárkovat

U porodu mi došlo, že zas až tak jednoduché, jak jsem si představovala, to opravdu není, ale naštěstí jsme to zvládli jen se závěrečným oxytocinem (což bylo jen díky tomu, že malý byl hodně rychlý:). Dudlík, který dítěti do pusy nepatří, dostal dva dny po příjezdu domů (a za další týden ho vyplivl a už nechtěl, čímž mi udělal velikou radost:). Dodneška spí v naší posteli a v kočárku jsem s ním byla venku všeho všudy pětkrát... Až do léta. Každá máme své ideály a každá si je obhajujeme, jenže pokud má mimís ideály jiné, prostě se prosadí. Byla jsem spokojená prvních deset měsíců jako indiánská babička a dalších šest měsíců, kdy se mě dítě střídavě odmítalo držet za ruku a pak zas chtělo poponášet. Zato jsem vůbec nebyla spokojená, když se takhle jednoho parného letního dne vrhl ke golfáči (přestože já s kočárkem ven nejezdím a muž taky ne, máme už třetí, první byl sporťák, druhý jiný sporťák a teď už je malý do sporťáku moc velký) a že prý jinak ven nejde. Přiblížím vám, jak funguje matka, která rok a kousek kočárek nechtěla ani vidět a najednou se snaží udělat pro svého drobečka první poslední: Než jsem tu věc vůbec otočila, třikrát jsem se zasekla v jakémsi mrtvém bodě, kde kolečka nejedou nikam a zároveň se odmítají dál otáčet.

Jakmile se nám podařilo vyjít ke schodům před domem, zjistila jsem, že kočárek můžu tak leda popadnout a snést, neb kolejničky jsou od sebe ve vzdálenosti vnějších koleček, zatímco vnitřní kolečka vesele drncají po schodech (za čtrnáct dní kočárkování jsem se naučila tuto překážku zdolat, ale napoprvé bylo veselo). Na zastávku mhd jsme došli za mého nepřetržitého, byť tlumeného, nadávání na kolečka, která nejenže odmítají zatáčet, ale navíc se pletou pod nohy a já nemůžu dělat standardní kroky, leda tak možná poloviční. Ale malý hezky seděl a byl spokojený. Do trolejbusu jsme se kupodivu dostali hned na první pokus, zato v nejbližší zatáčce jsem si mohla ověřit výdrž brzd na zadních kolečkách. Nic moc. Zároveň se přední kolečka protočila kolem dokola (a když jsem to po nich chtěla, samozřejmě nic) a celý kočárek popojel o dvacet centimetrů zcela nepředvídatelným směrem. Ještěže jsme tam byli sami. Veškerá má hrdost, jak krásně a samostatně dokážeme cestovat mhd, kterou jsem si vybudovala v šátkovacím období, se valem smrskla na desetinu.

Po zmíněných čtrnácti dnech, kdy jsem vyzrála na záludnosti svého kočárku, se ochladilo na snesitelné teploty, malý opět obnovil své zásoby energie a jsme tam, kde jsme byli:) S kočárkem zacházet umím, ale malý už ho nemusí ani vidět. Tak zase chodíme pěšky s občasným poponášením a čekáme, co si na nás vymyslí příště (dnes mu manžel schválil na procházku motorku. A všichni víme, kdo pak nese v jedné ruce motorku a v druhé ječící dítě, kterému matka zakázala vjet přímo do silnice). Každopádně v mém okolí jsou stále ještě lidé, kteří nás s kočárkem nikdy neviděli. Doufám, že už k tomu ani nebudou mít mnoho příležitostí. A zároveň si můžu být jistá, že mě naše zlatíčko nenechá zakrnět na poli manuální zručnosti, když už mi ubývá vyjadřovacích schopností.

P.S. Tímto článkem jsem nechtěla říct nic podstatného, neobhajuji žádný vědecky prokázaný fakt, kupodivu ani moc nepropaguji šátek proti kočárku (dalo by se i víc, byla jsem vážně moc spokojená:). Nesnažím se do nikoho strefovat a ani nejsem vtipná. Takže jediné, co mi lze vyčíst, je, že ten článeček je úplně zbytečný. Ale možná není, co já vím:)