S kočárkem ve městě – o zvycích a lidech

První jízda s kočárkem je krásná věc. I když záleží hlavně na vesměs nepředvídatelných faktorech, ročním období, povaze dítěte a i jiných, které mohou způsobit, že poprvé vyjedete jako krásná maminka v letních šatičkách (kruhy pod očima umělecky zaplácnuté make-upem) s dekorativní spícím andílkem v kočáře, nebo třeba jako zpocená v obličeji rudá polednice, s rozcuchanými vlasy a divým pohledem (po té, co jste řvoucí dítě narvala do sedmero dupaček, kombinézky a fusaku a poté čtyřikrát přebalila). Samozřejmě ještě existuje nespočet mezistupňů mezi těmito dvěma extrémy a první vyjížďka je vesměs příjemná záležitost.

Pak ale přijde druhá, třetí a desátá jízda, z procházek se stane rutina, tatínek se vrátí do práce a je třeba zvládnout i ledacos jiného než projížďku do parku a zpět. V té chvíli začnete narážet na věci mnohem podstatnější.

Třeba zjistíte, že do nejbližších potravin se s kočárkem vůbec nedá dostat nebo že do oblíbeného supermarketu vás prostě s kočárkem nepustí („víte, ony nám tu maminky kradou“- v té chvíli se stal neoblíbeným), nebo že pomoci při nastupování do MHD se vám nemusí dostat ani když slušně požádáte.

Ona MHD je vůbec kapitola sama pro sebe. Jediné pozitivní zjištění bylo, že mých pět kilo, které zůstaly navíc po porodu není tak strašných, protože i tak jsem absolutně éterická bytost, kterou prostě není vidět.

Ani na ulici se jistým problémovým situacím nevyhnete. Všude se najdou lidé, které kočárek obtěžuje a kterým překážíte, a opravdu mě dokáže vytočit člověk, který mi při přecházení zkříží cestu tak, že mě donutí zastavit uprostřed nejfrekventovanější silnice ve městě.

Jednou z variant je šátek, ale byla jsem překvapená kolik lidí (cizích) mě na ulici či v obchodě zastavilo, aby mi sdělili svůj názor (vesměs negativní) na takový způsob přepravy.

Taková procházka městem se může stát malou sociologickou sondou s minimálními vstupními náklady.

Ale nechci být nespravedlivá a proto děkuji všem, kteří pomáhali, pomáhají a pomáhat budou nebo alespoň tolerují bez řečí. A ti ostatní??? No alespoň je o čem psát….