Směšování pojmů?

Psychouši,

od nesporně inteligentního člověka, který chce o něčem diskutovat, bych čekala trochu více nadhledu a méně emocí ;o)) Nepřijde mi nijak elegantní ani přínosné tolik zdůrazňovat, o kolika spoludiskutujících si myslíš, že jsou rozumu mdlého. Pokud někdo použije (z Tvého pohledu) nešťastný argument, tak si neopomeneš pospíšit s názorem, jak strašně je HLOUPÝ. Zajímalo by mě, proč to děláš a proč se Tě to tak osobně dotýká. Domnívám se, že záleží nejen na tom, CO se říká, ale JAK se to řekne. Pokud bys byl opravdu psycholog a já nějakého potřebovala, vyhnula bych se Ti velkým obloukem. Protože z Tebe mám pocit člověka, který je sice inteligentní, ale nedostává se mu empatie a pokory. A to je dost nebezpečná kombinace.

Re kouření: myslím, že to bereme za špatný konec - totiž směšujeme chování kuřáků jako takových a BEZOHLEDNÝCH kuřáků. Nevím jak vám, ale mně na tom vadí spíš ta bezohlednost, než kouření jako takové. Ne všichni kuřáci jsou bezohlední. Bezohlednost mi bude vadit ale i u pojídačů čokolády, majitelů malých dětí, zdravotníků... dosaďte si, co chcete.

Na kouření je možné pohlížet z více hledisek. Třeba z lékařského, kdy byla myslím dost jednoznačně prokázaná jeho škodlivost. Nebo z hlediska kuřáka, kterému kouření přináší potěšení nebo jiné příjemnosti, pro které mu subjektivně stojí za to podstupovat související zdravotní rizika. Nebo z hlediska nekuřáka, kterému kouření smrdí a je mu nepříjemné. Nebo z hlediska astmatika, kterému kouření vadí nejen "esteticky", ale přímo ho ohrožuje na zdraví.

Asi by bylo dobré uvědomit si, KDY mi kouření jiných lidí vadí (pokud mi tedy vadí). Z globálního hlediska je to asi dost jedno (nevím o tom, že by kouř z cigaret v atmosféře napáchal nějaké zásadnější škody). Pravděpodobně mi tedy bude vadit jen situace, kdy bude někdo kouřit takříkajíc „na dostřel“ ode mě. Z toho mi vyplývá, že když bude někdo kouřit tam, kam já nepřijdu, bude mi to jedno, vadit mi bude jen, když to bude v mé blízkosti.

Myslím, že není fér a nemá význam zpochybňovat subjektivní důvody, které kuřáka ke kouření vedou.Kouření jako takové zákon nezakazuje a tím je dané, že kouřit může každý podle libosti. A do toho, PROČ někdo jiný kouří, mně nic není a nehodlám to ani zkoumat, ani mu to rozmlouvat, ani se ho demonstrativně ptát, PROBOHA, CO ti na tom může chutnat? (s podtextem – ty jsi ale úplně blbej).

Jak jsem už ale psala, naprosto odlišná věc je ta, že já si ten kouř nepřeju čichat v určitých situacích, kdy nemám možnost úniku. Tedy třeba na pracovišti, ve veřejných dopravních prostředcích, na úřadech, v nemocnicích, ve veřejných prostorách domu, v restauracích, které jsou označené jako nekuřácké, u sebe doma. A tam bych ráda, aby kuřáci respektovali skutečnost, že jsou lidé, kterým kouř vadí. Ohleduplní kuřáci s tím absolutně nemají problém a já s nimi taky ne. Monty pravděpodobně k ohleduplným kuřákům patří a vcelku nevidím důvod, proč se s ní na toto téma přít – já jí to nebudu rozmlouvat, protože důsledky toho nepocítím na vlastní kůži, a ona nebude kouřit na mém území. Prostě rozumný kompromis.

V situaci, kdy jdu na návštěvu k někomu, kdo kouří, s malým dítětem, tak bych to viděla asi takhle: v optimálním případě se kuřák zachová ohleduplně, jako to tu zmiňujete v jednom příspěvku (omlouvám se, že neuvádím jmenovitě, ale diskuse je už dost rozsáhlá a mně se nechce vracet zpátky:o)) a po dobu návštěvy s tím dítětem nebude kouřit. Spokojenost na obou stranách. Ale je na svém území a může se rozhodnout, jak bude chtít. Ovšem pak mám možnost buď to vydržet, nebo v klidu říct „nezlobte se, ale nechci, aby se v přítomnosti mého dítěte kouřilo, takže se budeme muset protentokrát rozloučit,“ a to by zase měl respektovat ten kuřák (a nenaštvat se nebo tak něco). U sebe doma si ale osobuji právo rozhodovat o tom, zda se tam bude kouřit a kde, jen já :o)))