Maminka mého manžela do práce jít musela (60. léta), neměla peníze a nikoho, kdo by se o staršího syna postaral (mateřská dovolená tehdy byla velmi krátká). Dodneška to těžce nese - čtyřměsíční miminko samo v postýlce, jelikož bylo kojené, nesmělo být v místnosti s uměle živenými dětmi, přebalovat ho tam chodil málokdo, kluk na víkend celej opruzenej. Já nevím, jestli bych na to měla pychicky. Není se co divit, jestli maminka raději zůstane s dětma doma. S mým manželem byla doma do tří let.
Starší dcera šla ve dvou letech do jeslí (je ročník 1994) a má docela hezké vzpomínky, na školku taky ráda vzpomíná. Mladší je rok, tak uvidíme :)
Jo a s tou náplní, že děti nechtěj domů - to přece není tak, že maminka nedokáže doma připravit program, ale že děti jsou tak zaujaté činností a hrou a ostatními dětmi, že prostě domů nechtějí. Což je snad skvělé, ne? Já jsem taky vystřihovací, nalepovací, šicí a hrací typ, ale moje dcera často nechtěla ze školní družiny, kromě toho v té době byla jedináček a chtěla být ve společnosti vrsevníků.
Předchozí