Přidat názor k článku První zážitky se šátkem

Taky se hlásím k šátkařkám, i když zdaleka ne ortodoxním, máme i kočár a používali jsme u obou dětí na střídačku oboje. Negativní reakce možná nějaké byly u prvního syna, ale fakt ve mě nezanechaly stopy, protože to byly maximálně krátké otázky typu "Neudusí se tam?". Na což jsem odpověděla s úsměvem Nee a bylo vymalováno. Drtivá většina byly reakce pozitivní až velmi pozitivní, ovšem my jsme maloměsto v zemědělském kraji a tady se opravdu děti ještě ob generaci nosily na to pole :-D Hrozně moc starých lidí mi na potkání říkalo "jé, chůvka, to máme ještě někde doma taky".
Tchyně měla cukání něco namítat, ale té jsem dala dvoustránkové odborné pojednání o přínosech šátkování a hlavně ji přesvědčilo, když viděla syna, jak mně objímá tělo rukama a nohama a s blaženým ksichtíkem přilepeným na prsa mi tam spokojeně spí tři hodiny.
U nás šátkoval i tatínek, doma i venku a nezažila jsem ho blaženějšího, než když mu na břiše oddechovalo miminko. Večer to vysloveně vyžadoval, syna v šátku uspal (v kolíbce), sedl si s ním do křesla, vzal knížku, sklenku vína a podle přiblblého úsměvu byl naprosto v nirváně

U mladšího mám udělaný rituál, že v šátku doma uspáváme. Kolikrát mi ho sám donese, když už je unavený a chce spinkat. Šoupnu ho do kapsy (má 15 měsíců a v pohodě se tam vejde), pustím jednu konkrétní písničku, začnu se houpat a do pár minut je tuhouš. Jde krásně přesypat do postýlky, aniž se probudí, takže je to opravdu technika uspávání veskrze příjemná pro všechny strany.

Jo a ještě se tu někdo bál pádu. To byla moje největší obava taky. Já sama jsem nespadla, ale babička s šátkem bohužel ano, zvrtla se jí noha na nerovném chodníku. Dopadla na lokty a kolena, byla šeredně podřená, ale dítě v pořádku, jen se leklo. Ale babička z toho měla málem infarkt a už si na sebe šátek nikdy nevzala. Já, když nosím, tak se vždycky snažím maximálně soustředit na chůzi, abych nešla jen tak "mimochodem" a nezakopla.A i když si s dítětem povídám, tak se na něj nikdy nedívám dolů (jen při chůzi, samozřejmě), vždycky se dívám před sebe.