Přidat názor k článku První zážitky se šátkem

Na mne se asi lidi divně nekoukají, když nosím dítko v šátku. Taky občas nosím v Brně. A nebo možná koukají, ale já nekoukám po nich. Faktem je, že nikdo ještě nic neřekl nahlas.
Synek nemá rád kočár, řve v něm jak pardál po celý svůj pobyt v tomto vozítku. Takže šátek je jediná možnost transportu (v Manduce se mu občas taky nelíbí, je ještě malej). Usne v něm během prvních tří minut a je spokojenej. Probudí se (a případně začne ječet) až když má hlad nebo pociťuje nějaký diskomfort... jako například že se matka dlouho nepohla - nekde sedí - a šátek se s ním nehoupe)...
Ale taky myslím, že autorka trochu uhodila hřebíček na hlavičku tím, jak se lidi koukají na to, proč dítě řve. Když řve v kočáru, je to tím, že má počůranou plínu, hlad, nebo tak něco. Ale když řve v šátku, tak řve určitě proto, že je v šátku :o)))
Oni si časem zvyknou. Babky si vzpomenou, jak se děcka za nich nosily... že nebyly kočáry a taky se přežilo. Mám trochu pocit, že kočárek se svého času stal "super vynálezem", byla to ze začátku svým způsobem luxusní věc, takže když jej někdo měl, tak "svému dítku mohl dopřát". Z toho je asi ta představa, že to ležení v kočáře je cosi "lepčejšího", co bychom měli svým dětem dopřát, anžto si to náramně užívají.
Moje babičky když viděly, že nedrandím s kočárem, se nejdřív mírně pozastavily, jakto, že není dítko v kočáře, ale pak prostě hledíc na spokojeného spáče uvázaného v šátku konstatovaly "no jo, za nás se taky nosilo v chůvce" a šátek (po jejich "chůvku") opět přijaly jako normální součást péče o dítě.