Marečka už v porodinici trpěl hodně na prdíky, ale tam se to dalo ještě vydržet.Zato když jsme přišli domů tak Marča řval a řval. Vydržela jsem to asi tři dny a pak jsem vytáhla šátek a narvala ho do něj. Řval a kroutil se dál, tak jsem ještě jednou prošla brožuru a zjistla, že ho můžu strčit i na ,, stojáka,, jen musím šátek víc utáhnout. A bylo po řevu.Mareček vesele spinkal v šátku a já dělala vše co jsem potřebovala. Když jsme poprvé vyrazili ven překvapily mě reakce lidí. Všichni se na mě usmívali a říkali jak mám krásnou ,,holčičku,,. Od některých lidí jsem si vyslechla jak jemu i sobě kazím záda ( je zvláštní, že tyto reakce přicházeli zásadně od mladých lidí) a zažila i opovržlivé pohledy. V zimě se mi na šátku líbilo, že prcka nemusím navlékat, vždycky byl oblečen stejně jako já. Jen nožičky jsme nabalili víc, protože mu koukali z pod bundy kterou jsem přes něj měla zapnutou( nebyla to žádná speciální bunda jen byla trošku větší). Díky šátku jsem nemusela řešit jak se kam dostanu.Nezajímali a nezajímají mě schody, malé obchody ani jsem nemusela škemrat o pomoc na autobusové zastávce.Je pravda, že každý kdo vezme na sebe dítě do šátku se stává středem pozornosti, lidé si na něj ukazují a chtějí mu zdělit co si o to myslí. Nosím Marču cca 9 a půl měsíce a ukazující lidi už nevnímám a nad špatnými názory se jen pousměju.Díky šátku mám doma téměř pořád se usmívající dítě, které se nebojí lidí a je v pohybovém vývoji cca o dva měsíce na před. Takže já rozhodně budu Marečka nosit dál a na šátek nedám dopustit.
Předchozí