Přidat názor k článku Kráva, soudruzi a slzy v očích…

Opravdu nevím jestli Vás Pestřenko obdivovat, či naopak, nejsem fanda porodů doma, samotnou by mě to ani nenapadlo, ale rozhodně ani neodsuzuji nikoho, kdo se pro porod doma rozhodne, každého věc, sama si myslím, že vždy můžou nastat komplikace a je jedno jestli jste doma či v porodnici a může to skončit tragedií, přijde mi krátkozraké před tím zavírat oči a tvrdit něco jiného. Můj první porod byl na prvorodičku překvapivě lehký a rychlý, problém byl, že jsem i přes nastřižení byla hodně roztrhaná a nevím jak by to dopadlo nebýt v nemocnici, byla jsem natolik grogy, že mi to, že mi détě nebylo položeno na břicho a vše ošéfoval manžel vůbec nevadilo, naopak, byla jsem ráda, že se mohu soustředit jen na sebe a syn nebrečel držel ho v náručí další milující rodič. Při dlouhém šití jsem dokonce nebyla schopna ani prvního přisátí, bolelo to jako čert, personál mi všemožně vyšel vstříc.Přesto svého syna bezmezně miluji, ostatně jako každá matka, nepřijdu si vůbec ochuzena o první kontakt a tu lásku k němu pociťuji od prvního pohledu. Přeji Vám tento jak Vy píšete krásný zážitek, můj porod byl prostě jenom porod, ten krásný zážitek byl až když jsem syna poprvé uviděla a vše měla za sebou, ale podobně krásných zážitků mám spoustu, promiňte, ale jsem trochu alergická na prohlášení, že porod byl nejkrásnější zážitek rodičky, připadá mi to trochu málo a sadomasochistické, mít jen jeden či dva (podle počtu dětí) takhle krásný zážitků za život. Hodně štěstí Vám i Vaší dceři.