Přidat názor k článku První zážitky se šátkem

Tak tohle také znám. Občas nosím malou v klokance a lidé na mě také koukají, jako bych spadla z jahody naznak. Tuhle jsem v obchodě zaslechla, jak se o mně baví nějaká důchodkyně s prodavačkou. Té důchodkyni jsem asi překážela u rohlíků (ale rozhodně míň než s kočárkem), a tak řekla směrem k prodavačce: "No, ona ji takhle nese až od... a dodala název naší ulice - potkaly jsme se totiž už cestou. Upozorňuji, že cesta od nás do onoho krámku je maximálně 100 metrů. Prodavačka prohodila cosi o tom, že maminy teď takhle hodně děti nosí, že je s tím míň práce. A mně se chtělo zakřičet "No jistě, míň práce - upínání dítka do klokanky je fakt zábava a těch 9 kilo, co Barunka váží, nosím jen tak, abych se udržela v kondici". Jo, a babka mě nehodlala jen tak propustit, aniž by mě obšťastnila poučováním. Pronesla: "Nooo, ale moc spokojená v tom není!" - směrem k mému USMÍVAJÍCÍMU SE dítěti. Tak jsem odpověděla, že Barunka naopak spokojená je. Na vysvětlování, že v našem "bezbariérovém" městě je klokanka někdy spíš nutností a že pryč jsou doby, kdy bylo možné nechat kočárek s dítětem před krámem, jsem sílu neměla.