Přidat názor k článku Stopem tam i zpátky (o nějaký rok)

Tak já tedy nezávidím, nejsem škarohlíd a nechci si hrát na mravokárce. Ale přesto mě při čtení příspěvku jímá hrůza a nic romantického v tom nevidím.
Před 18 lety jsem také jezdila často stopem. Brala jsem to jako poznávání nových lidí, dobrodružství a romantiku. Jednou v létě jsem jela k vodě. Bylo to asi 20 km. Vlak mi ujel, autobus žádný nejel. Tak jsem šla na stopa. Věděla jsem o rizicích, ale...... Zastavil mi chlapík v osobáku, normální. Nechoval se nijak divně. Normálně jsme se bavili. Kam jedu apod. Ovšem normální to bylo jen do té doby, než mi měl zastavit. Prostě nezastavil a pokračoval. Nejdříve jsem naléhala na zastavení, ale on mi odpověděl, že když jsem šla na stopa, tak za to něco musím dát, on zadarmo nevozí. Jestli mu to nedám dobrovolně /samozřejmě sex/, tak že si to vezme násilím. Byla jsem hrůzou bez sebe. Naštěstí nikde nebylo pro jeho účel vhodné místo. Už nebyl tak klidný a přátelský. Pořád jsem jeli v jeho autě, vzdalovali jsme se od domova. Vší silou jsem se přinutila myslet. Hrozně jsem se bála, že mě zabije. Pak zajel do lesa na lesní cestu mezi nějaké ostružiny. Došlo mi, že toto místo má vyzkoušené. Z mé strany se nedaly dveře otevřít. Místo bylo blízko silnice, ale bylo dobře skryté. Všude samé houští. Vrhl se na mě v autě a serval mi kalhotky. Nebránila jsem se a hrozně jsem se bála. Pak jsem řekla hlasem co nejklidnějším, že bude lepší vzít z auta deku - měl ji vzadu. Chvilku se na mě díval. Asi zkoumal, jak to myslím. Měla jsem strach, že pozná, že se pokusím utéct. Snažila jsem se usmívat. Naštěsí byl špatný psycholog a domníval se, že mu sex poskytnu dobrovolně a ráda. Proto souhlasil. Vystoupil z auta a otevřel mi dveře. Ale postavil se tak, že mi bránil ve volné cestě, zbývající 3 byla zarostlé ostružinama nebo čím. Tak jsem pokorně stála. Pak si šel do kufru pro deku. Já jsem vyrazila přes ty ostružiny, jinudy to nešlo. Nevnímala jsem vůbec nic, jenom hrůzu. Nepřála bych Vám mě vidět, když jsem dorazila na silnici. Měla jsem roztrhané šaty, byla jsem samá krev, samý škrábanec, vyděšená. Mozek mi už vůbec nefungoval. Běhala jsem po silnici jako šílená a snažila se zastavit nějaké auto. Nejenže nikdo nezastavil, vyhýbali se mi a objížděli mě. Vidím to dodnes - tu hrůzu a bezmoc a strach. Utíkala jsem po silnici, do lesa jsem se bála. On běžel za mnou. Nejdřív sliboval, pak vyhrožoval. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale mě ta doba připadala jako nekonečná. Pak mi zastavil člověk s 2 malými dětmi v autě, to už jsem nestopovala. Zeptal se, co se mi stalo. Mezitím přijel v autě ten násilník, snažil se mě narvat do auta s tím, že tomu pánovi říkal, že jsem jeho šílená manželka apod. kecy. Ten naštěstí řekl, že si jde napsat jeho číslo a mě že vezme na policii. To toho násilníka vyděsilo, takže skočil do auta a zmizel. Můj zachránce mě odvezl domů, na policii jsem se bála. Dodnes raději nemyslím na to, co by se mi mohlo stát. Od té doby nestopuji a vím, že je to nebezpečné. Nebyla jsem lehkomyslná. Do koho vidíte? Sice mě naštěstí neznásilnil, ale tu hrůzu cítím dodnes.