Přidat názor k článku Náročná adaptace novorozence

Já mám zkušenost trochu jinou, tedy jinou než že bych měla děti u sebe. Vždy jsem rodila císařem a přiznám se, že ani jednou bych si vůbec netroufla se o mimi starat dřív než tak po 48 hodinách. A i to jsem byla bolestí zkroucená. Ale mám zážitek, se kterým bych byla teď už vždy trochu vystrašená. Po porodu staršího syna při plánované sekci jsem se na JIPu dívala, jak ostatním maminkách jejich děti nosí a mě stále nic. Poptávala jsem se - prý přijde dětská lékařka. Přišla, nějak se nelíbila barva a dýchání, z fyziologie šlo miminko na intermediál. Ale za pár hodin bude líp... Zase nic - miminko začalo být namodralé a propadal se mu hrudníček, je na sledování na JIPce. Ale bude to dobré. Zase mimi nevidím. Zanedlouho: miminko má RDS a je na kyslíku a na přístroji. Vydrželo tam asi dalších 5 dní, o nějakém společném bydlení samozřejmě nebyla řeč. Ale i mě bylo zle, měla jsem nějaké komplikace, takže bych se sama starat se 40-kama nezvládla. Ale jen tak - nevšimla jsem si, že by lékaři varovali maminky před určitými signály. Třeba to propadání hrudníčku, blednutí atd. I mé další děti skončili na JIpu - i na ARO, takže už tak v klídku opravdu nejsem.