Přidat názor k článku Přistupují rodiče ke všem svým dětem stejně?

Ahoj,
dopolední kafe a článek, u kterého mě po dlouhé době mnohem víc zaujala diskuze. Chci jen přiložit "polínko pod ohýnek" - možná z trochu jiného soudku. Jsem máma dvou dětí, plánujeme třetí, ale teď mě spíš zaujala diskuze z pohledu dospělého dítěte. Mám dvě sestry - jednu o devět let starší (mamina měla nějaké zdravotní potíže) a jednu mladší. Kdyby se mě někdo ptal, jak to bylo u nás doma, musela bych říct, že podle toho, jak kdy. A hlavně, že se asi tak moc nejednalo o to, co doopravdy dělali naši, ale jak jsem to vnímala já. Byla jsem totiž nejnevyrovnanější z jejich dětí, v dospělosti byl potom vyřčen verdikt velice slabá maniodepresivita, a určitou dobu jsem si myslela, že moje sestry jsou úžasné, jenom já pitomec, pro všechny ten nejhorší. Teď už jsem blíž 40 než 30 a vidím, že celou dobu se naši úzkostlivě snažili chovat ke všem stejně a dodnes víme všechny tři, že u nich máme dveře otevřený kdykoliv s čímkoliv. Ať měli mezi sebou jakékoliv rozepře, v případě, že jsme je doopravdy potřebovaly, byli a jsou tu pro nás. Nikdy nás nešetřili a pokud to nebylo absolutně nezbytné, nezasahovali - ať si hezky svoje problémy řešíme samy. Ale, jak už jsem psala, když bylo fakt potřeba, pomohli. Výsledkem je, že si pomháme i my sestry navzájem. I když to vypadá skoro románově (ale klid, taky se hádáme a přeme, není to jen slaďák ), je to tak a přitom bych docela +/- 5let okolo svých 20 (a možná i víc) byla ochotná tvrdit, že u nás rozdíly jsou a to teda hooodně velký!
Pěkný den!