Já si myslím, že rozdílné "milování" dětí nastává tam, kde je jakýsi osten mezi rodičema a jeden potomek zrdcadlí toho, kdo "nevoní" . Nemusí to platit pro všechny rozvedené, aby na mě nevlítly, kolikrát sice svýho bejvalého zhusta nenávidíme, ale v principu chápeme(cítíme,vzpomínáme), proč jsme s nim tehdá žily.
Já to se svýma dětma nemám(všechny chlapy jsem vždycky milovala až za hrob
, nicméně osobně si myslím, že navzdory tomu, že máti by se pro ségru rozkrájela, vždycky preferovala mne.(sestra je celej táta, kterej šel mamince šíleně na nervy gesty, pohyby, zvyky, výrazy, atd.) Je otázka, jestli je o co stát, být preferovaný děcko.