Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Slaďoučké pilulky

Simčo, souhlasím s Vámi, s dcerou jsem to dělala také tak a moc se mi to osvědčilo. Oblhídla jsem škody,případně ošetřila, řekla, že musí dávat větší pozor, nebo mě příště poslechnout, varovala jsem ji přece, že když tam poleze, může spadnout, ujistila jsem ji, že to není nic hrozného a všechno běželo dál jako by nic. Vždyť všude bylo spoustu zajímavějších věcí, než natlučené koleno.
Opravdu jen velmi málo zranění (např. po ošklivém pádu z kola) bylo doprovázeno pláčem. A to se plakalo opravdu bolestí, nejenom pro efekt, tak jak to u spousty dětí většinou je. Taky by mě nikdy nenapadlo oblbovat děti tím, že jejich bolístku zavinila židle, stůl nebo prolézačka. Chovala jsem se tak, aby dcera už jako malinká pochopila, že "má svůj osud ve vlastních rukou či nohou". Život je prostě pes, prošli jsme si tím všichni a s nějakým tím karambolem se musí počítat.
Hodně se tady píše, že dítě nejlépe ukonejší mámina náruč, s tím nezbývá, než souhlasit, ale všeho s mírou. Není nic horšího, než zpovykaný mazánek, který zaškobrtne, nic se mu nestane a dokáže hodinu řvát, protože se mu zdá, že se mu nedostává náležitého politování ze všech světových stran, všichni nezanechali svých činností a nedrží smutek za jednu neškodnou bouli. Hrůza. Bohužel toto ze svých ratolestí dělají rodiče, dle mého názoru přehnanou pozorností. Moji dva synovci se ve věku 10 a 7 let z tohoto modelu jen těžko dostávají. Maminka by je v tom bolestínství podporovala, ale klukům už asi začíná být stydno před kamarády. (sláva!!!!!!)
Nechci, aby to vypadalo, že jsem nějaký nelida, co hlásá, že chlapi přece nepláčou. Naopak, chlap,co se za slzy nestydí u mne stoupne v ceně,ale musí k tomu být důvod.