Přidat názor k článku O výchově ve víře

Repe, pro mě je to citlivé téma. Prožila jsem něco podobného jako autorka, včetně toho hledání na začátku a křtu v dospělosti. Bylo mi 20 let, autorce bylo asi o něco méně. Měla jsem úplně stejné pocity, nadšení. Autorka píše, že je to u ní 15 let, u mě je to 27 let. A jsem úplně jinde. Po letech jistoty přišlo velké životní zklamání a to poznamenalo i moji víru. Je to velmi osobní, je těžké o tom psát veřejně. Vím jenom to, že Bůh je pro mě Láska a v tuto Lásku stále věřím. I když nic necítím, nevznáším se, nemám radost, jsem spíš na dně a v tomhle všem mám předávat víru dětem. Za těch 20 let, co je mám, jsem je snad nějak nasměrovala, ale nikdy jsem je nenutila. Hlavně ty starší v pubertě ne. Snažila jsem se jim nechat svobodu. Ani nevím, jestli to je úplně to nejlepší, ale nic lepšího mě prostě nenapadlo. A těm mladším nechávám tu svobodu i teď. Snažím se, aby měly základní znalosti z Bible, aby věděly, že jsou různá náboženství, různá hnutí, směry, aby viděly, že i nevěřící lidé jsou především lidé, kteří jsou dobří nebo špatní, rozdělení na věřící nebo nevěřící nemám moc ráda. Moji rodiče věřící nejsou, takže děti jsou odmalička zvyklé, že všichni nechodí do kostela. Snažím se děti vést k toleranci a k vnímání potřeb druhých lidí, k tomu, aby dokázaly druhým pomáhat a nečekaly za to odměnu. Snažím se jim ukázat vlastním životem, že víra, naděje a láska nejsou prázdné pojmy. Ale do kostela sama momentálně pravidelně nechodím.