Ani nevím, kdy přesně to začalo. Byla to náročná doba a já začala něco nejasně tušit. Tušit, ptát se a hledat. Nezapomenu na ty první pocity, že Něco nad námi je.
A ne jen nad námi, ale všude kolem nás. I v nás. A ne Něco, ale Někdo. Náznaky Jeho existence jsem vnímala už v raném dětství, teď však přišla touha. Touha a hlad. Hledala jsem každou stopu Jeho přítomnosti, každou zmínku o Něm. Byla jsem zamilovaná.
Byl to zvláštní pocit. Nikdy jsem nebyla vysloveně nevěřící, ale udržovala jsem si pomyslně spravedlivou neutralitu – na každém náboženství je přeci něco pravdivého a dobrého, není správné se k jednomu přiklonit a ostatní zavrhovat. Každá cesta může být obohacením. A když už bych se měla pro jednu z nich rozhodnout, musela bych se rozhodovat spravedlivě – nejprve si o všech zjistit co nejvíce informací a pak se přiklonit k té nejlepší. A zatím mě cosi bez přispění mé vůle a vědomostí táhlo na jedinou Cestu. Byl to zvláštní pocit. Jako bych bez zajištění skočila do propasti a Někdo mě zachytil do své náruče.
Hledala jsem Ho všude, kde jsem pobývala – doma, ve škole, na cestách. „Pane Bože“ se za mnou ozvalo, když jsem jela tramvají. Ohlédla jsem se na paní středního věku, která to řekla. Volala ho? Proč Ho volala? Nevolala, jen se lekla. Vypadl jí z nákupní tašky jogurt a rozprskl se po zemi. Paní se namáhavě shýbla, aby ho sebrala. Koukám se do tašky, jestli nemám něco, čím by se to dalo utřít, abych jí pomohla, ale ona už stírá zbytky jogurtu papírovými kapesníčky. Na příští zastávce s torzem jogurtu v ruce vystupuje......A přece Ho volala. A přivolala. Pokud On existuje, tak ji přece nemohl neslyšet. Začala jsem hledat podobně postižené jako jsem byla já, začala jsem hledat hledající.
Podobně Postižení byli zvláštní. Různého věku, vzdělání, názorů a přece nás cosi spojovalo. Řada z nich už dávno nebyla zamilovaná. Jejich vztah s Ním by se dal charakterizovat spíše jako důvěrné přátelství, poznamenané mnohdy obdobími vzdoru a neshod, někdy i dočasnými rozlukami. Pochopila jsem, že můj vztah k Němu se bude patrně vyvíjet tak nějak podobně. Nikdo nemůže být zamilovaný věčně. Povídala jsem si s Postiženými o Něm. Vyměňovali jsme si zkušenosti. Šlo to těžko. Asi tak, když se řada lidí zcela neshodne v názorech na blízkého člověka. A to toho člověka všichni znají, mohou ho vidět, slyšet, vyfotit si ho, ba dokonce natočit na video. Oč těžší je sdílet s někým názory na Někoho, koho nemůžete ani vidět, ani slyšet a o pořizování videozáznamu ani nemluvě. Každý se snažil neobratnými slovy sdělit jen svou osobní zkušenost s Ním. Já taky. Zkoušela jsem jim popsat svůj pád do propasti, zakončený v Jeho náruči. Znělo to plytce. Je to prostě nesdělitelná zkušenost. Ale jedno jsme přece všichni z těch našich zmatených vyprávění pochopili. Že Ho máme rádi a chceme s Ním žít.
Pak také přišla na přetřes Pravidla. Ta asi nutně provázejí každou zásadní změnu života. Co člověk, to jiný názor. Copak těch Deset, ta jsou jasná. Na těch se shodne snad celé lidstvo. Maximálně se trochu lišíme v interpretaci (a občas docela dost v dodržování :-)) Ale jsou i další Pravidla. Řadě z nich nerozumím a nechápu jejich význam. Zkušenější Postižení mi je vysvětlují. Jejich vysvětlení zní logicky. A přesto. Stačilo by vědět, že to nebo ono opravdu chce On a pak bych žádné vysvětlení ani nepotřebovala. A pokud by na tom On netrval, ani seberacionálnější vysvětlení by nikoho nepřinutilo, aby se cítil povinen dané Pravidlo dodržovat. Ale tohle On nikomu do ouška pošeptat nepřijde. Čeká mě tedy náročná cesta a objevování, jak konkrétně v každodenním životě svou novou Cestu žít. Jen jedno vím jistě. Už nic a nikdy nebude jako dřív. Každý můj další krok a veškeré konání už bude poznamenáno tím nově objeveným faktem – že On existuje a je všude se mnou.
Byla jsem pokřtěná na Bílou sobotu. Je to už patnáct let. Polovina mého života. Křest je korunovace obrácení, říkali nám v katechumenátu.
Teď stojím znovu na místě činu. Právě probíhá mše svatá pro děti. Poutavě a zajímavě připravená. Alespoň já si to myslím. Asi ne všichni si to myslí, zjišťuji, když pozoruji znuděný obličejík své dcerky, která sedí vedle mě v lavici. Vzápětí se ozve její otrávený hlásek: „A to Mu musíme furt chodit do kostela děkovat? Každou neděli? Za co? Vždyť už takovou dobu nic nového nestvořil?!“ HA! Zírám! A ona pokračuje: „Mě teda nestvořil, já jsem se normálně narodila...“ V duchu se usmívám. Je chytrá. Potichu k ní přisedám na bobek a šeptám jí do ouška, abychom nerušily. Že takové stvoření, i když k němu nic nového nepřibývá, je jaksi náročné na údržbu. Že ta křehká rovnováha, která kolem nás panuje, může být kdykoli porušena a všechno by mohlo skončit. Že jí může svou nešetrnou činností porušit i člověk. A za to, že to stále tak krásně funguje je třeba děkovat. A řekla bych i více. Že láska, která se neživí, pohasíná a vztahy, které se pravidelně neudržují a nepěstují vzájemnou komunikací se pomalu vytrácejí ze zřetele. Že má smysl se pravidelně setkávat se stejně Postiženými, se kterými nás pojí láska k Němu v den, který On k tomu určil. Ale to by asi ona tím svým pětiletým rozoumkem nepochopila.
Ach jo! To je tak těžké mluvit s dětmi o Bohu. Jak jim Ho přiblížit, jak jim Ho popsat? Prostě nesdělitelná zkušenost! Nebylo by lepší mluvit s Bohem o dětech? To by asi lepší bylo. Ale nemluvit s dětmi o Bohu by bylo zbabělé. Nedá se svítit, asi budu muset dělat obojí. Ale když mají takovéhle otázky! V pěti letech! Jaké budou mít v deseti? A v patnácti? A jak asi budou šťourat do našeho života – co všechno v něm není v pořádku, jak se liší naše slova od našich skutků atd. atd. (cha, úplně si vybavuju samu sebe v pubertě). Hledím na dceru, sedí klidně a smířeně sleduje dění u oltáře. Kouknu na synka, zda je také otrávený. Není. Je duchem nepřítomen. Jako ostatně velkou část svého života :-) Těžko říct, co je lepší.
A nemohl bys to, Pane, udělat, jako tenkrát se mnou? Prostě je zavolat? Oslovit? Naplnit je touhou, která by je k Tobě dovedla? Asi mohl.....Ale je mi jasné, že já se z toho tak snadno nevyvléknu. Jednou jsem nastoupila Cestu. A při křtu svých dětí slíbila tomu Nejdůležitějšímu, že je vychovám ve víře. Tak se budu muset snažit. Každý rodič se přece snaží předat svým dětem to, co sám poznal jako nejlepší. Ale mohli bychom se, Pane, dohodnout. Já se budu snažit. Budu dělat, co bude v mých silách. Jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Věnovat jim svůj čas a péči. Trpělivě vysvětlovat a neohrabanými slovy jim přibližovat Tebe. A snažit se, aby se mé skutky nelišily od slov (uf, už teď vím, že to bude těžký). A Ty, prosím, to dokonči. Ty udělej to nejdůležitější. Prosím. V pravou chvíli se dotkni jejich Srdce.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.