Sága mého života pokračuje

Pár dní před Novým rokem 2010 jsem napsal článek, ve kterém jsem popisoval něco málo ze svého života a čeho bych chtěl dosáhnout. Tento článek naleznete zde. To jen tak pro zajímavost, abyste věděli, o čem je vůbec řeč:)

Příspěvky, které jsem k prvnímu článku obdržel, mě velice potěšily a určitě dodaly chuť do dalšího "boje".

Od té doby, co jsem tento článek psal, se stalo hodně věcí.

Ta první a asi nejdůležitější, která se stala, byla ta, že jsem se konečně osamostatnil od rodičů (v tomto případě mamky, u které jsem bydlel) z malého, i když krásného "Prdelákova", který se nachází v Českém středohoří a čítá cca 100 obyvatel (i když původně jsem z města, které čítá cca 23 000 obyvatel). I když tam bylo krásně a klid, tak bez auta, a nakonec i po Novém roce 2010 (jak už jsem psal v prvním příspěvku) i bez práce, to tam vážně nešlo (14% nezaměstnanost mluví za vše). Neobešlo se to bez menšího konfliktu s mamkou (bohužel to bylo kvůli penězům, chtěla po mně vážně moc), kdy jsem jí řekl, že za ty peníze si najdu bydlení svoje a někde v „civilizaci“, kde nejezdí autobus 3x za den a to jen ve všední den, o prázdninách a o víkendech ani nemluvě:)

Čirou náhodou jsem si v ten den, kdy jsme se krapánek neshodli, našel (asi z trucu) krásnou malou garsonku na okraji Prahy za RELATIVNĚ solidní peníz. Pravda, když to z důchodu poplatím, moc mi toho nezbude. Nebýt otce a mojí babičky a dědy, kteří mi neuvěřitelně pomáhají (babička vždycky navaří, když se tam stavím:)), tak bych asi nevyžil. Ne asi ale určitě.

Mamce jsem to oznámil, pravda, nebyla z toho nadšená…..kdo by byl, když přišla o docela tučný obnos, který po mně chtěla za to, že jsem tam bydlel. Částku samozřejmě záměrně říci nechci, ale pro představu, bylo to jen o 1 000 Kč míň, než co dám tady na okraji Prahy za nájem i s energií.

Samozřejmě, že jeden z největších důvodů (tedy krom té neshody s mamkou) byl ten, že tam, kde jsem bydlel, opravdu práci nenajdu. A jediné místo, které připadlo v úvahu, co se pracovních možností týče, byla právě Praha. I když ještě týden před tím, bych vám tvrdil, že do Prahy bych se nestěhoval, ani kdyby mi za to platili! No a během 14 dní bylo všechno jinak.

Jeden den jsem odpověděl na nabídku, druhý se jel na byteček podívat a do 10 dnů už jsem byl zabydlený.

I když jak krásná představa byla, že v Praze se práce najde hravě. OMYL! Po 5 měsících bydlení v Praze jsem žádnou práci, kterou bych mohl dělat, nenašel. I po zdárném absolvování onoho Rekvalifikačního kurzu stále nemohu práci najít.

Co se té mé rekvalifikace Lektora v rodinném centru týče, myslím, že to byla velice zajímavá zkušenost. Zvláště pro mne, jako pro muže (buďte čtvrt roku mezi kolektivem cca 16 žen jediný muž:) Pravda někdo by možná záviděl:)). Určitě by se našly nějaké připomínky, co by šlo udělat jinak, nebo co se hodně lidem z kurzu nelíbilo, ale nakonec jsem to zdárně udělal. I když během hodin o Prenatálním období a Psychologii dítěte můj mužský mozek občas nechápal. Např. otázka jedné mé kolegyně na vyučující lektorku byla, zrovinka u prenatálního období: "K čemu to bude potřeba, když budeme jako lektoři pracovat s dětmi samozřejmě už narozenými?":) Odpověď lektorky byla: "No kdyby se vás nějaká maminka v centru zeptala na nějaký problém, tak abyste uměla odpovědět." V duchu jsem málem umřel smíchy, jelikož jsem si představil, jak za mnou jako za CHLAPEM přijde ŽENA a bude se MĚ ptát na věci z prenatálního období! :) Mno ale nic……

Když jsem se šel ucházet o nějakou práci, (pravda, v tu dobu jsem neměl ještě rekvalifikaci hotovou, tu mám opravdu čerstvě) bylo mi řečeno, že by muže (např. jako pomocného pedagoga ve školce či podobných zařízeních) brali, ale bohužel, že potřebují někoho s praxí (nečekaná to odpověď).

Tak jsem se při jednom ucházení o práci v jednom nejmenovaném azylovém domě pro děti (kde jsem samozřejmě kvůli praxi také neuspěl) aspoň dohodl, že tam budu pracovat jako dobrovolník, abych si do budoucna nějakou praxi udělal. Práce v onom azylovém domě mě baví, děti mě tam vidí snad i rády. I když pravda, někdy přijdu domu kvalitně "vyžvejkanej" a to jak psychicky, tak i fyzicky (uhlídejte někdy i 8 dětí v rozmezí od 2 – cca 13 let…. To občas dá zabrat:)) Ale být to aspoň za peníz, se kterým bych pomalu neumřel hlady a mohl si čas od času něco pěkného dovolit…… ale co, třeba se naskytne časem příležitost. I když zatím se bohužel vážně nedaří a už to s těmi financemi není moc růžové.

Naštěstí jsem si našel aspoň brigádu v jedné kavárně, dělám tam jednou za čas "pingla". Ale opravdu to není moje parketa (ty moje breptavý ruce :)). Je to prostě z nouze ctnost, ale díky bohu za ni. To co si tam vydělám, to mi pokryje to, co projím a poplatím, takže 0 od 0 pojde.

Doufám, že se konečně karta obrátí a něco se už konečně najde. Kdyby měl někdo nějaký tip, určitě jej rád uslyším.

Děkuji za pozornost, a jestli jste to dočetli až sem…. Třeba se zas někdy ozvu, jak ten život pokračuje……Třeba.....