Kútnica tahne búřku za sebú

V minulém článku "Ať se děti kmotřenčiny najijú…" jsem slíbila pokračování. Tady je tedy další část zápisků Augustiny Šebestové, které tato poštovní úřednice (a mimochodem i přívrženkyně ženské emancipace) pořídila na Moravském Slovácku koncem devatenáctého století a vydala v knize Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky. Tentokrát něco o povinnostech šestinedělky – kútnice (pojmenování je odvozeno od toho, že pobývala v koutě sednice, chráněném vyšívanou plachtou) a o pověrách spojených s šestinedělím:

"Slunce za hory, dvéře na závory a kútnica za kútní plachtu," říkávali. Indová stávaly se všelijaký věci, tyto mladý včil temu nedají víry, pod chvilku se mně vysmějú, dyž ím tak neco vyvádím (vyprávím – pozn. KD). Kútnica měla být za plachtú, než slunko vyšlo, v dvanástú hodinu polední a večír, než slunečko zašlo. Neměla ani na zem šlúpnút a to po celých šest neděl, ani se česat nesměla.

Každú kútnicu indá – jak se kdy stalo – tá mlíčná zima naščivila, a nebylo ešče na tem dosť, ešče se dovíco udělalo! Zas mlíčná zima pominula, protože třetí deň nastúplo mlíko.

Moja tetička měli zlú matku. To byli mužova matka. Jednú taky došli do kúta ta tetička, a pěkně jak slunko zapadlo, ta matka podojili krávy, a vyhnali tú tetičku s tým mlíkem do sklepa. Nechceli jim s tým mlíkem jit, ale moseli. Dyž došli do půli sklepu, neco na nich prsklo, jak by hlinu na nich hodil. Oni se lekli, a zima jich roztřepala, a už jim od tej zimy nepomohli, umřeli.

Včil ty kútnice! Do večera je v poli, večír se to narodí, ráno majú byt křtiny, tož nejedna obličuje (maluje – pozn. KD) v jizbě, lebo v kuchyni, aby tí kmotři just tak do tej špiny nevpadli.

Jedna ta kútnica si tak vyšla na dvůr, a donďa zpátky, chlapisko sedí si jakýsi u stola, vúsiska po pás. Ona zakřikla na Ježíš Marja, a nádenníci dyž došli dom z pola, že ju našli pod postelú, celá podrápaná a bez sebe. Spěš, za naších předků to bývalo, maminka dycky říkali, že není hodno jit kútnici ven.

U nás Podlužná taky šla kdesi po práci, bývali sme vedlivá a najednú vám okolo tej jejich chalupy takový větřisko se zatočil, a nebyl větr, bylo ten deň ticho, a to najednú hú hú hú, a jak by uťal. Povidaly sme si s mamičkú: "Co to k strelu?" A bratr povidá: "Co je to? Čert zas nesl nekde Podlužnú, baba, dyž je v kútě, má lapět doma." Kútnica tahne búřku za sebú.

No ja, dyť sem povdala, lidi včil nic nedbajú. Jak ta mladá Lúpalka. Tož kde až bývá počta od nich, ona si vám nese kartku na počtu, je teprú týden v kútě a nebyla ešče v kostele. Pámbu všecko vidí! Šak ji dali tá jeji tetka. Prej ty robo hlúpá, dyť ti to ditě možú čarodenice odnést. Ná vidíte, v noci došel takovej vichor, v chalupách moseli okna držet, aby jim nevyletěly, a ten hrom, to bylo boží dopuščení. Taková má vlezt do postele rači, potom aby druzí za ňu trpěli.

Nádavkem ještě něco ze života novorozenců a malých dětí:

KOJENEC OSIŘELÝ. No jak bych jim to řekla, jak to indová bývávalo. Dyž umřela matka, kerá kojila, tak moje brstevnice co byly, to može byt dobrých štyrycet roků – dyž ostalo po ni diťátko, tož mu dávali mlíko plechovú konvičků a cumel z krupice a mlíka. Šak by takovýmu dítěti Pámbíček taky křivdy neudělal, dyby to vzal k sobě. Co macocha, dyby to jak dobře obcházela (opatrovala – pozn. KD), dyž přece "co není od srca, není k srcu".

A říkajú tak ženský, že prej ta mrtvá šestinedělka do šesti neděl každú noc o 12. hod. chodí diťátko kojit. To kolikrát v tem domě, kde je ten maličkej siroteček, že slyšeli, jak se kolíbka hýbala. Aji prej viděli lidi, jak ho dala na stůl, jak ho převinula a zas ho dala do kolíbečky a zas se ztratila.

NEKŘTĚŇÁTKA. Nó tak ty nekřtěňátka, dyž umřú, ty prej dondú do předpeklí, kde tí svatí otci čekali. Kdož to ví, milej brachu, my nemožem odsuzovat takový chuďátko, dyť se v ničem neprovinilo. Ale prej do nebe nemože.

NOVOROZEŇÁTKO. Na velkej pátek, to prej se málo kdy trefí, aby se narodilo maličký. To je velice ščasný. Ale prej není tak hneď na dědině pamětníka, že by se bylo na velkej pátek kemu ditě narodilo. Takový ditě mívá košelku. Dyž mu ju nechá, má velkú moc. Enom že – co matka, ta si teho nepovšimne, a babka, tá beztak mu ju nenechá. Dyž se babka omešká svlíknút diťátkovi košelku, ona oschne, nerozezná se a roste zaroveň s dítětem. Ono co žije, všecho vidí, duchy, strašidla a všecko takový. Po smrti nezhnije, vyschne, sežlutne a ostane zamrzlíkem.

Kdo se v dvanáctú hodinu noční narodí, ten že je nesčasnej, ale to je pravda, taky sem se v půlnoční dobu narodila a taky ve světě teho trápení užila. Ale dyž se narodí dítě v nedělu, alebo dyž se v nedělu odstaví, to prej je potom velice čistotný.

Dyž se ditě narodí se zubíčkama, je můrú (čarodějnicí – pozn. KD). To može babka spravit, dyž mu strčí hneď dřevko mezi ty zubíčky a ďásňa, tož ono potom chodí dřevo cumlat. Jedna taky že se na ten kříž za dědinú dycky upjala a cumlala ho, ale liďom taková dá pokoj.

Dyž ditě ztratilo cicínek (bylo odstaveno) a dá mu ta matka ešče pit, to je taky to ditě můrú – každý, to už nemá dat pit po odstaveňú.

A to je smutný, dyž tak nejakej ten mrzáček se narodí. Jedna tadyk dycky herdečila, truc chlapa, a pěkně jim udělal Pámbu zázrak, takovej mrzáček se jí narodil, že se to po kolenách plazilo. Babka že to chtěla, hneď jak se to narodilo, uškrtit, ale ta matka nechtěla.

Malý diťátko se nemá česat do jednoho roku, protože by dostalo bolavú hlavičku. To se dycky hlavička rozbolaví. Ani se nemá do jedneho roku chodit na kerchov, to umře.

- Marjáno, poď sem, jak prej ošetřujem malý děti.

- A co myslijú, že títok lidi včil se s tým možú extrátovat? Kde by na to nastačili, tolej mlíka kupovat? Dyž tak máme to ditě při prsu, a nestačí mlíka, dá se mu, co je: herteplovica, fazulovica, kmínová polívka alebo na sádle na řídko usmažený vajíčko.

Ditě se navalí a běhá to do třech štvrtí roku jak stupan. Vijú, to je všecko na zvyku! Lebo lukše (nudle – pozn. KD) omaščený, to je něco obzvláštního pro ditě při prsu. Nekerá panička by se zbřídila, dyby ji chcel ditě tak nakrmit. Cumle už včil přestávajú, ale ešče když to nemajú kdy chovat, tož temu uvážú cumel, a ono to leží. Co sú tak ty možnější, kúpijú cucek (gumový cucák), mlíka majú od kráv, lebo od kozí dosť, tož to děti taky rádi. Aji moc dávajú kafé s rohlíčkem, alebo na talířek mlíka a rohlíček do teho, požvýchajú a to je dobrý pro ty maličký.

Krupicu na mlíku taky pro ně vařijú a hovězí polívečku, to si pošmakujú. Aji temu dávajú rmenkový vodu ocukrovanú, to prej dobře spí. A lidi! Jednú ten náš kluk, jak byl u prsa – šak toť ide ze škole, bude mu dvanást roků – ne a ne spat. Chodila jsem jak mátoha slabá. Tak co s tebú, knote? Uvařila sem mu makúvku a, Bože, ono vám to spalo celých 24 hodin. Už sem myslela, že se víckrát neprobudí. Už víckrát – sem si povidala – makúvku vařit nebudeš. To sem zažila strachu!

"Ná náš kluk, dyž mně jednú křičíval, jak by ho na nože brál vám břeščel, tož co? Já nasbírám brabčinců a uvařím. A taky po tem usnul. Ale stařenka – to kerejsi dobrodinec jim to donesl – na mě doletěli: "Ty prej hovado hovadský, dyť ho možeš tým otrávit, dyť može z teho ostat hlúpej!" M´ba hlúpej – povidám – co pak brablec je hlúpej vták? Dohopká do síně a zezobe kde co…"

Tolik A. Šebestová a její výchovná inspirace z konce 19. století.