Vždy jsem se distancovala od zařazení do podmnožiny alternativních ženštin.
Pojem alternativa mi splýval buď s punkovou hudební scénou nebo s prapodivnými žínkami libujícími si pobytech v polní chýši a kolektivními zpěvy za účelem spojení se s Matkou Zemí či Vnitřním Dítětem.
Můžu místopřísežně prohlásit, že v mém šatníku není ani jeden batikovaný kousek oděvu. Ve spíži sice mám zásobu špaldové mouky a pohanky v bio kvalitě, ale když se zeptáte mých dětí, co mají nejradši, řeknou, že hranolky (s kečupem) nebo špagety (pochopitelně s kečupem). Bydlíme v běžném rodinném domě, na zahradě nemáme místo dřevníku jurtu a nad manželskou postelí nám místo lustru nevisí pyramida. Řekla bych, že až na běžně tolerovatelné odchylky jsme vcelku normální rodinka.
Pečlivě si holím nadbytečné tělesné ochlupení, barvím vlasy (pravda, sem tam místo chemické barvy vyzkouším hennu, abych si znovu a znovu potvrdila, že černá henna šedivý vlas neobarví), líčím si obličej a celkově se snažím neděsit svým vzhledem spoluobčany.
Sama sebe řadím do kategorie „průměrná matka od rodiny“.
Přesto jsem občas veřejným míněním spláchnuta do jednoho proudu s naturálními ženami, jurodivými šílenkyněmi, vyznavačkami prapodivných božstev a obskurních směrů.
Stačilo k tomu málo. Podlehnout několika moderním trendům.
Například jsem si oblíbila šátek na nošení dětí. Ne že bych měla něco proti kočárkům. Mně se kočárky líbí. Ale moje děti měly v raném věku jiný názor. Kočárek pro ně byl synonymem Záhořova lože. Škoda, že mě alternativní vlna šátkování nepostihla o něco dříve, mohla jsem si ušetřit celodenní nošení uřvaného dítka v náručí. Po prvním porodu se mi na pažích boulily svaly, že by mi je záviděl i místní šampión v kulturistice. Zato záda jsem měla křivá jak Zvoník od Matky Boží.
U druhého dítka jsem se konečně odhodlala pořídit si pětimetrový pruh látky v decentní vínové barvě a zjistila jsem, že mám najednou dostatek volných rukou, abych mohla chodit ven i s batoletem a psem. Šátek mi sice nedal křídla, ale uvolnil mě ze spárů částečné invalidity, kterou jsem zažila s prvorozenou (díky níž dodnes umím většinu běžných úkonů v domácnosti vykonávat jednou rukou). Jedinou věc, kterou jsem s šátkem nikdy nenatrénovala, bylo vázání tkaniček na martenskách. Přiznám se, že jsem se o to jednou pokusila na veřejnosti, načež mi půlka kojence vypadla z šátku (nožka se vzpříčila mezi pruhy látky, tudíž kojenec nespadl hlavou na zem) a já jsem tak před zraky sousedů názorně demonstrovala, že nošení dítka v šátku je hazard se zdravím.
Dalším projevem mé mateřské „alternativy“ bylo používání látkových plen. Většina argumentů, proč v dnešní době jednorázových plen máchat dětské exkrementy ve vaně, vychází z ekologie či ekonomiky. Internet překypuje přehlednými tabulkami, kolik lze na látkování ušetřit peněz a kolik metrů čtverečních deštného pralesa zachráníte, když odmítnete „papírovky“. Snad se na mě deštné pralesy nebudou zlobit, když se přiznám, že mě k látkovým plenám přivedly naprosto povrchní důvody. Kdyby bylo látkování omezeno jen na bílé bavlněné čtverce, nikdy by mě tahle alternativní úchylka nedostala.
Ale. Už jste někdy viděli jednorázovou plenu, co by vypadala jako růžový plyšáček? Můžete si jednorázovku, usušenou venku na sluníčku, voňavou a teplou, přitisknout k nosu a mazlit se s ní? Zažili jste někdy u výběru plenek (s medvídky, dráčky, ovečkami, kytičkami, geometrickými vzory…) záchvat nefalšované fetišistické rozkoše?
Krom toho zmíním ještě okrajové důvody pro látkování, jako že počůraná jednorázovka páchne, zatímco počůraná látková plena kupodivu nikoliv (u pokakaných to bohužel vyjde nastejno), že díky látkovým plenám se moje druhorozená zbavila opruzenin a že díky naší éře látkování mám doživotní zásobu měkoučkých hadrů na prach.
Nejzásadnější sklony k alternativnímu chování pravděpodobně vykazuji v oblasti péče o zdraví. O zdraví svoje, zdraví mých dětí a zdraví mých zvířat.
Neupírám svým dětem lékařskou péči, ale když už jsem schopná s veterinářem vést dvouhodinové debaty na téma očkování (a veterinář se mnou ochotně debatuje, protože jsem pro něj platící zákazník, tudíž si na mě vyčlení čas a věnuje se mi), nebudu se přece v případě svých potomků chovat jinak. V očích našeho zdravotnictví jsem nebezpečný prudič, který se zajímá, proč má dítko dostat včeličku, k čemu to bude dobré a komu tím prospějeme. Dokonce zastávám názor, že ne s každým heknutím a píchnutím se člověk musí svěřit odborné péči šamana v bílém plášti a že nemoc není potřeba okamžitě zlikvidovat, rychle potlačit příznaky a zase vesele poskakovat v každodenním rytmu. Občas místo paralenu svařím dětem či sobě nějakou tu bylinku nebo sáhnu po homeopatiku. Zvířatům kapu Bachovy kapky a s horečkou lezu radši do vany než do přeplněné čekárny obvodního praktického lékaře.
Nemyslím si, že doktoři jsou buď sadisté nebo neumětelové, mnoha z nich jsem vděčná (třeba tomu, co mojí mamince úspěšně operoval nádor na mozku) a Pohotovost je můj oblíbený televizní seriál. Jenom se snažím bojovat s chorobami vhodnými zbraněmi a nechat tělu dost času, aby si poradilo bez větších intervencí. Podle mě je to normální postoj. Zato moje pečlivá máti šílí z toho, že jsem si na virózu nenechala předepsat antibiotika…
Taky jsem rodila doma, ale nebylo to proto, že bych se nutně potřebovala zviditelnit v okruhu svých známých a dokonce ani proto, že bych měla v běžném životě nouzi o meditativní zážitky a chtěla si to vynahradit zrovna u porodu. A už vůbec ne proto, abych si na hruď mohla připnout odznáček s nápisem „Alternativní matka“. K domácímu porodu mě vedly samé nudně racionální důvody a dokonce samotný průběh slehnutí ve vlastní ložnici neprovázely žádné neobvyklé jevy a zážitky nadpřirozené povahy. Slovy nepřekonatelného génia Járy Cimrmana: nuda, nuda, šeď, šeď.
Když už jsme u toho porodu doma, velmi by mě zajímal původ mýtu o typické domarodičce s mastnými copy, pončem a nepřítomným pohledem v bledé poďobané tváři. Na vlastní oči jsem viděla několik desítek žen porodivších v domácím prostředí a všechny vypadaly tak normálně, až jsem se skoro cítila ošizená a zklamaná. Vážně bych chtěla potkat aspoň jednu domarodku, která by vypadala alternativně, ať už si pod tím pojmem představujete cokoliv.
Nevěřím na staré dobré časy, na idylický život původních civilizací, dneska k večeři budou párky a v dětském pokoji máme sbírku hraček z Happy Mealu. Možná, pokud seberu veškerou odvahu, kterou mám, vyrazím jednou do víru velkoměsta v oranžovo růžovém polosárí. Ale obávám se, že na to, abych vynikla v davu, je to pořád trochu málo.
Možná mi někdo vysvětlíte, co je to vlastně ta alternativa. Kde je hranice mezi jinakostí a všedností, mezi zvláštností a průměrností.
Možná ani nelze vyčnívat z davu. Protože dav jsme my všichni. Výjimeční pro ty, co nás milují, a obyčejní pro ty, co nás neznají.
Přeji všem čtenářům Rodiny krásný předvánoční čas a hodně pochopení pro průměrnosti i zvláštnosti svých bližních. V jednom jsme všichni absolutně většinoví. Všichni toužíme po štěstí. Snad jen cesty, kterými k němu směřujeme, jsou různé.
Autorka má vlastní webové stránky http://www.bellana.estranky.cz/.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.