Vím, co bych chtěl dělat

(Já vím, že ani zdaleka nemám tak těžký život, jsou na tom lidé o mnoho hůř, a já jsem moc rád, že jsem na tom tak, jak na tom jsem, protože jak zní jedno přísloví, nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. A to je bohužel pravda :-))

Jmenuji se Karel, je mi téměř 23 let. Píši to 21.12. 2009 v 0h 36min. Krapet pozdě já vím, ale když nemohu spát...

Narodil jsem se, jak už jsem nastínil, před téměř 23 lety a to 26.12. Nedonošený, měl jsem být únorový, ale asi jsem se v břiše nudil…….Co tam, že ano:-).

Jelikož jsem se tedy narodil o 2 měsíce dříve, než jsem měl, tak jsem nebyl nějaký velký obr, kolik jsem měřil přesně, teď právě nevím, ale měl jsem 1800g, což není zrovinka moc.

No a tím to asi všechno začalo. Byl jsem v inkubátoru, od toho se nejspíš odvíjejí všechny mé problémy.

V roce 1986 nebylo zdravotnictví asi zrovna v nejlepší formě, tak doktory a sestřičky dělal asi kde kdo. No a prostě se stalo, z toho co jsem se dozvěděl, že mi do inkubátoru pustili hodně kyslíku a to mi udělalo nějaké díry na oční sítnici.

Ale to by šlo, nebyl to takový problém, viděl jsem celkem obstojně na obě oči.

Jak plynul čas, tak jsem rostl a přibíral, ale bohužel asi ne tak, jak bych měl. Dodnes si pamatuji, že jsem ve svých 12 letech měl 24 kg a výška taky nic moc, no tedy spíš nic než moc.

V mých 6 letech jsem dostal roční odklad z 1. třídy, jelikož jsem neviděl ze židle přes stůl na lavici a školní taška byla větší, než jsem byl já.

Když se doktoři začali zajímat, proč to tak je, zjistili, že mám málo růstového hormonu a tak jsem začal jezdit do Prahy kvůli růstovému hormonu, který jsem bral do svých + - 20 let. Každý večer injekce a kdo si dokáže představit své rodiče, jak proti vám, tedy aspoň zezačátku, stojí každou noc s injekční stříkačkou namířenou proti Vám, dá mi za pravdu, že to není zrovinka hezká představa.

No ale i to se zvládlo, momentálně měřím přes 175cm. Což je slušné, když si vezmu, že jsem měl měřit max 130 cm ne? To by mě zbouchal i čtvrťák:-)

Do toho jsem od svých 6 let začal trpět migrénami, které jsem na ZŠ začal mít dosti často a dost intenzivně. Nebyl pomalu měsíc, aby mě migréna nechytla, a to tak jednou do čtvrt roku takovým způsobem, že jsem nevěděl, kde jsem, kdo jsem a co dělám. Poprvé mě to chytlo tak, že jsem skončil 2 dny ve špitálu na kapačkách. Ale že by mi nějak pomohli to vůbec.

Aby toho nebylo málo, tak v mých 7 letech se naši rozešli, taky porce, ale dnes je to asi moderní. Nevím. Ale vypadá to tak.

Jak jsem stárnul, tak jsem zdárně zdolal ZŠ. Docela jsem se u toho zapotil, zrovna matika nebyla můj nejoblíbenější předmět, vystřídal jsem celkem 3 školy. Tu poslední jsem odchodil od 4. až do 9. třídy. Bylo to tím, že jsme se 3x stěhovali, i když několikrát v jednom městě……naštěstí.

Když si to vezmu kolem a kolem, měl jsem asi docela kliku na učitele. Ne že bych je zrovna miloval, ale naštěstí ne kvůli povaze, ale kvůli předmětu, který mi nešel, ale to už je dávno pryč. Já teď s bandou bývalých spolužáků a přátel jezdím již od konce základky každý rok na sraz, kde náš matikář a třídní v jedné osobě, který nás právě tu celou dobu měl, nesmí absolutně chybět. A to se teda dějou věci! :-)

Ale co, jsme už přece dospělí!

Na konci základky, když jsme se měli rozhodovat co dělat dál, jsem neměl absolutně ponětí. Na SŠ jsem podle známek neměl, tak nějaké učiliště, ale jaké? Neměl jsem nejmenší páru.

Můj koníček byla výpočetní technika, ale na to jsem si myslel, že taky nemám patrony. Tak jsem udělal jedno SOU, obor Operátor skladování. Popravdě řečeno, neměl jsem ani ponětí, co to obnáší, ale to slovo Operátor mělo k počítačům blízko, tak jsem to prubnul. Bylo to sice úplně jiného, než jsem předpokládal, ale vystudoval jsem s vyznamenáním i když jsem nikdy nepředpokládal, že to budu dělat. Ale ani nevylučoval.

Jenže co se nestalo. Jednoho „krásného“ dne v roce 2000 jsem se probudil a neviděl jsem na jedno oko. To jsem ještě studoval to SOU. Byl jsem týden v nemocnici, už jsem tam za ten svůj život byl jako doma, a tam mi po týdnu vyšetření řekli, že v oku něco proběhlo, že nevědí co a že je to nezvratné. Od té doby na něj nevidím, prostě tma.

Ale jelikož jsem viděl na druhé oko, tak se to stále dalo. Nepřišlo mi, že toho vidím o polovinu méně, oko nebolelo, ale prostě jsem na něj neviděl. Druhé bylo stále OK a život šel dál i bez jednoho oka.

Když jsem tedy SOU udělal celkem zdárně, řekl jsem si, že zkusím i maturu. A udělal jsem si nástavbu v oboru Podnikatelská administrativa. Znovu ne kvůli tomu, že bych to chtěl dělat, ale kvůli tomu, abych měl TEN papír, kde bude napsáno: Maturitní Vysvědčení. O nic jiného mi nešlo.

Ani v těch 18 letech, kdy jsem to SOU končil, jsem neměl páru, co chci dělat. Jak to pak mají vědět 14-15 leté děti, které končí základku? Některé možná, ale kolik to je? 10%?

Během studia nástavby jsem začal mít problémy i s druhým okem. Přestával jsem na něj taky vidět, začaly mi přirůstat oční vazy k sítnici a jak se oko hýbalo, vazy se stahovaly a muchlaly mi tu sítnici. Když mi doktor (nejlepší z nejlepších v ČR) řekl, že je nutná operace, ale že to nikdy v životě nedělal a že neví, do čeho jde, a že se to povede tak na 30%, jinak že budu chodit s bílou holí, moc naděje mi nepřidal. Ale co se dalo dělat, kdybych na ni nešel, byl bych během 2 měsíců slepý.

Operace se naštěstí povedla, ale ty dva dny, kdy jsem jedno oko měl zalepené a na druhé jsem neviděl a nikdo nevěděl, jestli kdy budu vidět nebo ne, byly nejhorší dny mého života. Nikomu na celém světě bych to nepřál zažít.

Na jedno oko vidím. Ne moc dobře, dalo by se to říct i jinak, ale nechci být sprostý :-) Ale na cestu a hezkou holku vidím. A to je přece hlavní ne?

Po zdárném ukončení nástavby s maturou, jsem si měl najít práci. Ale kde vezmou člověka bez praxe, se špatným zrakem, bez možnosti řidičáku (nedají mi ho, nemám s jedním okem prostorové vidění)? A popravdě, i když bych ho hrozně moc chtěl, nelajsnul bych si to, protože vím, že dříve nebo později bych někde někoho sundal a nedejbože, aby to bylo dítě. To bych se asi fakt picnul.

Jedna z mála věcí v uvozovkách „pozitivní“ byla, že mi uznali plný invalidní důchod, což jsem ani nečekal. Myslel jsem si, že budu rád za částečný, a to ještě vůbec. Víme, jak to v tomhle státě chodí: Vy jste ještě mladý, nějakou práci si najdete.

Ale nakonec kupodivu zvítězil zdravý rozum a dali mi ho.

Takže aspoň něco. I když práci jsem si jednu našel, není nic moc, spíš nic než moc. Když řeknu, že mám za práci cca 6500 Kč čistého + přibližně 1000 Kč stravenky a nějaké to ošatné, ale k důchodu i to je fajn. Teda bylo. Byl jsem tam rok a od Nového roku kvůli finanční krizi končím, takže do měsíce jsem zase bez práce. Měl jsem smlouvu na dobu určitou a ta mi končí právě 31.12.2009. Takže mám už jen 10 dní práce.

Ale abych se dostal k tomu, co bych dělat chtěl.

To, co jsem vystudoval, dělat nemohu, a to hlavně kvůli omezení ŘP a kvůli tomu, že nesmím namáhat nijak extrémně oči. Jak fyzicky (nesmím zvedat nic těžkého, abych si tu sítnici znovu nenatrhnul), tak namáhat zrak jako takový. I když od svých 7 let se zajímám o výpočetní techniku a mám i tu ekonomku, tak zrovna cca 8h dřepět u RCT monitoru a opisovat nějaká lejstra, to také není to pravé ořechové. I když doma u PC stejně sedím, nedá mi to!

Konečně až teprve teď, ve svých 22 letech, jsem došel k závěru, co bych chtěl dělat. Rád bych se věnoval dětem, něco v oboru předškolní pedagogiky, přemýšlím nad tím už cca 2 roky a stále mě to nepustilo.

Konečně jsem se dokopal i k tomu, že jsem si našel rekvalifikační kurz akreditovaný MŠMT ČR v oboru Lektor předškolní pedagogiky a psychologie v rodinných a mateřských centrech. Tak uvidím. Začnu v únoru 2010 a doufám, že to vyjde. Snad pak najdu nějakou tu práci v podobném oboru…snad!