Někteří lidé tam dole nevěří nebo ani nevědí, že by měli věřit, že tu nahoře existujeme už dávno předtím, než přijdeme k nim dolů.
Já to chápu, alespoň tedy myslím, že to chápu. Jsou tam tak racionální, nedůvěřiví, toužící všechno vědět a neuvědomující si, že nevědí skoro nic. Chtějí mít všechno naplánované, řeší věci, nad kterými nám tu zůstává rozum stát. Jsou často sobečtí a pokrytečtí. Lžou si navzájem a dokonce i sami sobě. Ubližují si vědomě i nevědomě. Zapomínají. Využívají.
A přesto všechno každý z nás touží sejít dolů a přinést jim trochu světla, něco je naučit a časem se stát tím, čím se stali oni. Já vím (nebo je to přání?), že všichni takoví nejsou. Že se mezi lidmi najde mnoho světlých duší, které na nás čekají vědomě a s otevřenou náručí. Připravují se na náš příchod a snaží se žít tak, aby se za své jednání nikdy nemuseli stydět, ale trochu se bojím, že právě mně nebude určena tak lehká cesta.
Je nás tu nahoře hodně. Tolik dušiček čekajících, až sestoupí dolů a stanou se milovaným, chtěným a očekávaným dítětem. Ale ne všem je určena taková cesta. Někteří z nás přicházejí proto, aby hned zase odešli a naplnili rodiče smutkem a zoufalstvím, který je má dovést dál. Ale i ti mají šanci se vrátit a najít dole skutečně milující rodinu, která je přijme jako dar.
Jsou i tací, kteří sestupují k matkám a otcům, kteří je nechtějí, kteří je téměř nenávidí a ubližují jim. Ale i k takovým lidem přicházíme s nějakým posláním. Přeji si, abych nezklamal a ať už se mám ubírat ke komukoliv, abych svůj úkol splnil.
Mou aktuální starostí je najít rodiče. Ne jen tak ledajaké, ale právě ty moje. Ty, ke kterým patřím, ať už to vědí nebo nevědí, ať už to chtějí nebo nechtějí. Patříme k sobě, jen se ještě musíme najít.
Mám na seznamu hned několik maminek a tatínků, z nichž musím vybrat ty správné. A to není lehký úkol. Bylo by snadné zvolit si připravené rodiče, kteří se s námi už teď snaží spojit. Není jich mnoho, ale je krásné poslouchat je. Každý by k nim přišel rád, ale ne každému je to určeno.
I na mém seznamu je jedna maminka, která po svém miminku volá. Ví o nás.
Je moc milá, vážně. Jmenuje se Ivanka. Je hodně mladá, ale kdo ví, kdy a proč se u lidí objeví ta touha po dítěti. Snad je to vyšší smysl, kterému ani mi nerozumíme.
Ivanka ještě není vdaná. Má přítele, jmenuje se Pavel. Jsou docela harmonický pár. Seznámili se před třemi lety na svatbě svých přátel. Ona je zdravotní sestřička a on je inženýr. Kdo je vidí spolu, prorokuje jim šťastnou budoucnost. I já bych jim to přál.
Nedávno začali mluvit o svatbě a o založení rodiny. Pavel měl zpočátku trochu strach. Projektovat stroje, to ano, bez problémů. Ale podílet se na tak velkém projektu jako je rodina? Stát se otcem? Pavla to zaskočilo, dostal strach, ovšem Ivanka byla statečná a tu svou malou krizi překonali.
Nyní tedy vědomě touží po děťátku. Oba se snaží s jeho dušičkou spojit. Přál bych si, aby jejich přání směřovala ke mně, ale teď už jsem si jistý, že oni nejsou moje budoucnost. No co, možná se spolu na zemi někdy setkáme.
Jako druhá je na mém seznamu žena jménem Markéta. Také touží po miminku, ale ne tak čistým a přímým způsobem jako Ivanka. Markéta si vůbec neuvědomuje, že tu nejde jen o biologii. Že nestačí jen pečlivě připravené podmínky pro splynutí vajíčka a spermie.
Markéta je vdaná a její muž se jmenuje Jiří. Po svatbě se dohodli, že si dají s plánováním rodiny ještě trochu na čas. Nejdřív si budou nějaký čas užívat, cestovat, poznávat svět. A pak, až se budou cítit připravení, se začnou o miminko snažit. Ale neuplynulo ještě ani půl roku a Markéta začala jejich rozhodnutí litovat. Její kamarádky postupně přicházely do jiného stavu a rodily rozkošné potomky a ona a její manžel měli jen spoustu drahých dovolených a zážitků.
Markéta se pokusila naznačit Jiřímu, že by si mimiko mohli pořídit už nyní, ale Jiří se ještě necítil připravený. Cítil se mladý, neměl chuť se ještě naplno usadit a plně se oddat rodinnému krbu. Markéta na to navenek přistoupila, ale v duchu se své touhy nevzdávala.
Bez manželova vědomí vysadila antikoncepci, začala studovat odbornou literaturu a pít čaje podporující otěhotnění. Jak byla překvapená, když se ani po roce nezadařilo.
Ale ani tenhle úkol a tahle toužící, ale neupřímná maminka, nebyly určeny pro mě.
Možná ta další? Ta rozhodně netoužila. Studentka práv a milovnice večírků a nevázané zábavy Petra. Nemá stálého přítele a ani po něm netouží. Užívá si všeho, co jí život nabízí a nijak se neomezuje. V životě nehledá vyšší smysl. Žije dneškem.
Kdo by řekl, že právě pro tuhle dívku, která se považuje za vyzrálou a zkušenou ženu, je tu připravená dušička, která k ní zanedlouho sestoupí a pokusí se jí ukázat jinou cestu. Ale tou dušičkou nejsem já. Mám před sebou jiný úkol, cítím to.
Zaneprázdněná lékařka Jana a její manžel podnikatel Michal jsou dalšími rodiči na mém seznamu. Třeba jsou to oni. Ani jeden z nich si není jistý, jestli po rodině touží. Vlastně ani nevědí, jestli touží po sobě navzájem. Možná jsou spolu jen ze setrvačnosti a pocitu zodpovědnosti. Oba jen plní předem vytyčenou cestu, očekávání, která do nich vkládá okolí. To není právě ta nejlepší motivace pro početí miminka, ale takových lidí je také docela dost. Jana a Michal nejsou výjimkou a nejsou proto ani lepší nebo horší než ostatní. I na ně čeká jedna z nás. Čeká na ten správný čas. Ale ani tentokrát to nejsem já.
Předposlední rodinou na mém seznamu jsou manželé Karel a Lucie. Nečekají na své první, druhé a dokonce ani třetí dítě. Všechny tyto posty jsou už obsazené. Přesto tu nahoře je ještě jedna dušička, která má jistým způsobem tuto rodinu obohatit, ukázat jí něco nového a nic za to nečekat. Snad jen trochu lásky. A to i přesto, že Karel ani Lucie o dalším dítěti nechtějí ani slyšet. Alespoň prozatím.
Chvíli jsem u nich setrval. Docela by se mi líbilo být tou jejich dušičkou, jejich čtvrtým neočekávaným přírůstkem do rodiny. Ale tady nezáleží na mém rozhodnutí, tedy ne tak úplně.
Mě čeká budoucnost jinde. A od tohoto okamžiku už vím kde. Mým domovem se má po devět měsíců stát tělo ženy, která v mateřství vidí jen otrockou práci a nedoceněnou marnou snahu. Jmenuje se Eva. Je vdaná už několik let a bezdětná. Ona i její manžel Filip se shodli na tom, že děti nechtějí. Ne jen zpočátku, ale nikdy. Ona žila pro něj a on pro svou firmu.
Byli trochu zvláštní pár, oba spokojení a přesto jim stále něco scházelo, ačkoliv si to vůbec neuvědomovali. Měli velký dům, zahradu, bazén, dovolené, kde si jen přáli a když potřebovali někomu dát svou lásku, pořídili si psa. A znovu se nějakou dobu cítili spokojení a šťastní.
Jenže zanedlouho se zase objevily problémy. Nic si nevyčítali, nehádali se. Rozuměli si ve věcech týkajících se domácnosti i v posteli. Jen to nebylo ono. Hlavně Filip začal toužit po něčem, co mu nemohl nabídnout plnohodnotný společenský život, útulný dům s obětavou manželkou ani věrný pes.
Začala se v něm rodit touha po dítěti. Zpočátku Evě nic neřekl, věděl, co si o dětech myslí. Byl si vědom pomyslné dohody, kterou spolu kdysi uzavřeli a v níž se shodovali na tom, že děti do jejich budoucnosti patřit nebudou. Ale ta touha sílí a nebude to trvat dlouho a Filip se Evě svěří.
Ano, to je moje budoucí rodina. Oni to ještě nevědí, ale narodím se jim já. Filip dostane svého syna. A Eva… Kdoví, jaké mi dají jméno?
Bylo načase spojit se s mými rodiči. Filip byl stále neklidnější a výbušnější, nevěděl si se svou otcovskou touhou rady a Eva cítila, že se něco děje.
Jistě by bylo jednodušší pokusit se navázat spojení s tatínkem, ale jednoduché cesty nebývají ty správné a tak jsem se v noci vydal do maminčina snu.
Nechtěl jsem na Evu tlačit, ve snu jsem ji neoslovil, jen jsem ji nechal, aby si mě prohlédla, zapamatovala si zvláštní pocit, který ji prostoupil a pak jsem zmizel. Byl jsem pro ni malým tmavovlasým batoletem a ona ani ve snu nevěděla, co si se mnou počít. Vlastně mi jí bylo docela líto.
Čekal jsem, co se bude dít dál.
Ráno byli oba nezvykle zamlklí a po snídani nasedli do auta. Měli před sebou dlouhou cestu k Filipovým rodičům, kde chtěli strávit jeden z prvních teplých víkendů. Eva měla pořád ještě v hlavě sen o malém chlapečkovi, který se na ni z uctivé vzdálenosti usmíval. Po další dávce mlčení se rozhodla prolomit ticho vyprávěním o tom, co se jí zdálo.
Filip poslouchal klidně. Na nic se neptal a nedal najevo rozrušení. Ve skutečnosti na něj všechno volalo: Řekni jí to! Řekni jí, že jsi změnil názor, že si přeješ dítě! No tak, nebuď srab, řekni to! Možná že jedním z hlasů, které na něj volaly a povzbuzovaly ho jsem byl i já. Byl jsem tak rozrušený.
Najednou se v zatáčce objevilo rychle se přibližující auto. Filip ho nevnímal, vedl v sobě soukromou válku. Říct nebo neříct? Když si auta všiml, bylo už pozdě.
Náraz oba vymrštil ze sedadel. V očích měli hrůzu, děs a překvapení.
Když je převezli do nemocnice, bál jsem se o ně. Byl jsem jejich milujícím dítětem už teď, i když to zatím nemohli vědět.
Eva vyvázla vcelku lehce. Měla většinou jen povrchová zranění a zlomenou ruku. Filip na tom byl hůř. Měl vnitřní zranění, o nichž lékaři mluvili s vážnou tváří a zatím se neprobral z bezvědomí. Eva u něj seděla dlouhé hodiny a já tam byl s nimi. Alespoň v duchu.
Věděl jsem, že se má něco stát. Něco, co změní jejich uvažování a něco, co mě k nim přivede, ale tohle jsem jim nepřál a tiše jsem trpěl s nimi.
Ale Filip se probral, začal se uzdravovat a spolu s Evou k sobě začali nacházet hlubší cestu, která jim trochu zarostla trním za ta léta, kdy žili spíš vedle sebe než spolu. A když Filipa propustili domů, byla přesně ta správná doba pro to, aby se Evě svěřil s touhou, která ho z nepochopitelných důvodů stravovala už takovou dobu. Svěřil se jí, že by si přál mít s ní dítě.
Evu to zaskočilo a nevěděla co říct. Tak dlouho si přeci žili spokojeně. Nepotřebovali žádné ukřičené a věčně upatlané dítě, které by vyžadovalo jejich neustálou pozornost. Ale ani Filip netušil, jak moc ho jeho manželka miluje a co všechno je pro něj ochotná udělat.
Nikdy si děti nepřála a nenapadlo ji, že se to kdy změní, ale když viděla v nemocnici bezmocného, napůl mrtvého Filipa, slíbila sama sobě, že udělá všechno proto, aby se dal do pořádku, vrátil se do života a byl šťastný. A jestli k tomu má přispět snaha o početí dítěte, udělá to. Potřebuje Filipa a jestli si ho může udržet jen takhle, zvládne to.
Ve skutečnosti si Eva dítě nepřála, netoužila po zodpovědnosti za něčí život, ale ani po lásce, kterou by ji dítě zahrnulo. Předpokládala, že je už příliš stará na to, aby se jim bez problémů a přirozeně podařilo počít. Předpokládala, že se bude moci schovat za snahu a po čase se všechno vrátí do starých kolejí. Touha se vytratí a zase budou jen oni dva. Filip a Eva.
Když hned první cyklus po vysazení antikoncepce zjistila, že je těhotná, vyděsilo ji to. Nezahalila ji mateřská láska, objevila se panická hrůza z toho malého vetřelce, který si chce nárokovat její tělo a později i její život a lásku jejího manžela.
Filip netušil, co Eva prožívá, ale já ano. Ubližovalo mi to, ale věděl jsem, že i to je součástí naší cesty. Už jsem se usadil uvnitř maminčina nepřátelského těla a ani horké koupele, jimiž se mě snažila zbavit, ani zoufalé bušení do vlastního břicha, mě nepřinutilo odejít. Cítil jsem její zoufalství, kterému okolí nerozumělo a přál jsem si ji utišit, ale neotevřela mi svou mysl, nedovolila mi, abych se k ní přiblížil.
Alespoň tatínek Filip byl štěstím bez sebe, když se Eva odhodlala a sdělila mu tu sladkou novinu. I proto mě nenáviděla. Žárlila na lásku a pozornost, kterou mi už teď Filip v myšlenkách věnoval. Právě z něj a z jeho lásky k dosud nenarozenému dítěti jsem čerpal sílu.
Lidé v okolí si nemohli nevšimnout, že Eva není prototypem šťastné budoucí matky, ale všichni předpokládali, že až mě sevře v náručí, až se na ni podívám a usměju se, že se dostaví ta bezbřehá nesobecká mateřská láska, stará jako lidstvo samo. Ale já věděl, že moje strastiplná cesta porodem neskončí. Věděl jsem, že bude muset projít ještě spousta dní, kdy se na mě moje maminka nebude chtít ani podívat, bude sama sebe přesvědčovat, že mě nenávidí, kdy bude dělat všechno pro to, aby se ten malý vetřelec nestal součástí jejího života.
Ale já vím, že ten čas jednou přijde a ona se na mě bude usmívat. Naučím ji to. To je můj úkol na zemi. Naučit svou maminku milovat nesobecky a bez očekávání. Naučit ji dávat a na oplátku nic nečekat. Naučit ji být nejen milující matkou, ale také milujícím člověkem. A já vím, že se mi to dřív nebo později podaří.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.