dík

dík za hezkej článek.taky jsem prožila podobný duch.vývoj. dnes máme dvě děti a když chceme do kostela každou neděli nebo i ve svátek jindy,tak se prostě dělíme,jdu sama,manžel je s dětmi doma nebo naopak,nebo jdeme všichni do kostela a když už je dětem dlouhá chvíle,což je samozřejmě brzo,tak jeden zůstane a druhý jde s dětmi ven.zatím to funguje.Já bych to nelámala.Velmi si vážím svobody,v jaké jsem k víře došla.Křesťanství fakt není pro děti,a když Ježíš říká,nechte maličké přicházet ke mně,tak si to představuju tak,že ty děti za ním opravdu chtěly jít blíž. myslím,že hlavní je ta láska rodičů,kterou děti vidí,jak žijem a tak a oni si to pak už srovnají samy. Tím nechci říct,že bych každému nepřála život s Ním nebo přehazovala zodpovědnost za výchovu jen na něj nebo okolí.Rodinné prostředí prostě musí být k životu.A opravdová svoboda v lásce je taky vzácnost.