Přidat názor k článku První zážitky se šátkem

Moje první dceruška byla tak uřvaná a tak totálně nenáviděla kočárek, že jsme ani jinou možnost neměly. Lépe řečeno: měly. Mohla jsem se s ní zavřít doma a propadnout šílenství, což se mi nechtělo.
To bylo před skoro šesti lety. Šátek jsem sháněla těžko - Watanai měl zrovna výpadek ve výrobě a paní, co prodávala Girasoly, jich měla už jenom pár, tak jsem po telefonu kývla na to, že "zelený", aniž jsem věděla, na co vlastně kývám.
No a pak jsme nosily. Neobratně (kdepak bych tehdy sehnala video) podle nakreslených obrázků. ALe hlavně v tichu.
I tak jsme si užily pozornosti. Holt, malé město: "je tam tak zkrouocená, chudinka..." "chudák děcko" popř. "já myslela, že tam nosíte kopačák".
ale jiná možnost pro nás nebyla. moje dítě prostě kočárek nesneslo. nesneslo to, že je tak daleko ode mě. potřebovalo moje tělo, moje teplo...

druhé mimi bylo kočárkové, tak jsem ho nenutila a užívala si chození v pěkném oblečení s kočárkem jako jiné maminky. až teď. sedm měsíců a dítě začalo mít problém, že je máma moc daleko. a tak se máma díky šátku přiblížila. už znám základní triky, už vím, jak natvarovat šátek kolem dítěte, aby to bylo rychle a zároveň to sedělo a dobře vypadalo.
Zrovna dneska jsem kamarádce psala: díky bohu za šátek.
Právě te´d mi moje hočička spí na zádech v "tibeťanovi"a tváří se totálně šťastně.