Přidat názor k článku Rodiče chtějí jesle. A co na to děti?

K příspěvkům - o první slůvko ani krůček jsme nepřišli, syn si vybral okamžik, kdy ani jeden z nás neměl službu I kdyby udělal první krůček v jeslích, nic se neděje, na tom život nestojí.
Pracujeme oba v nemocnici na plný úvazek, svou práci máme rádi, naši hypotéku už rádi nemáme, ale platit ji musíme. Určitě záleží i na lékařském oboru, ovšem jako chirurg skutečně nejde, abych byla několik let doma. Pocit vlastní nenahraditelnosti nemám, ale situace je taková, že do nemocnic se nikdo nehrne, všichni radši vlastní praxi nebo zahraničí. Takže případný výpadek jednoho kolegy je na oddělení skutečně znát. Dost mě baví i hlášky o kariéře, o té vůbec nemůžu mluvit. Mám možnost jen dvou kariérních postupů a ani o jeden nestojím. První je spojen s poradami, papírováním a sem tam nějaká reportáž pro televizi Nova (proto jsem studovat medicínu nešla). Druhý post je spojen s obrovskou zodpovědností a prací od rána do večera a od večera do rána a též papírováním. Takže kariéra - děkuji nechci. Jsem spokojená tam, kde jsem.
Velice mne mrzí, že je tu právě ona norma - 4roky doma, jinak jsi špatná matka. Kojíš, tak to jsi dobrá matka, nekojíš, jsi krkavčí matka.
Dost mne udivuje i fakt, že pracující matka je vnímaná jako tvor, kterého dítě vidí jen o dovolené. Vůbec ne, po práci se synovi věnuju a troufám si říct, že mnohdy i více než nepracující matka.